Příběh 10.část
Desátá část příběhu se zaměřuje na Odetu a její přežívání ve strašidelném domě, který zdědila její matka. Skutečně v něm straší, nebo je to jen pověra?
1. den
Přes veškeré matčino přemlouvání, se Odeta odmítla vrátit domů a rozhodla se strávit tři dny a tři noci ve strašidelném domě. "Volej klidně i v noci kdyby se něco stalo, rozumíš? Doufám že víš co děláš.." rozloučila se Liv se svou tvrdohlavou dcerou a společně s Nolou a Charlesem odjela domů. "Tak fajn, to určitě nebude tak hrozné..." dala ruce v bok Odeta a vešla do domu. V lednici našla nějaké kompoty a tak si jeden dala. "Vůbec to tu není strašidelné, vlastně je to tu celkem fajn." říkala si v duchu, zatímco žvýkala meruňku a prohlížela si pokoj. Když začalo zapadat slunce, nějak to na ní dolehlo. Blížící se večer a představa noci ji začínala děsit a stresovat. Srdce jí bušilo, hrudník se svíral a pocit bezmoci narůstal. Vyběhla na verandu a tam si sedla na schody. "Dýchej, vždyť se nic neděje. Dýchej!" opakovala si. Když slunce zapadlo, rozhodla se zalézt do postele. Nechala si ale rozsvícenou lampičku, po tmě by tam nevydržela. Seděla na posteli celá napjatá a čekala co se bude dít. Najednou ucítila podivný chlad...
1. noc
Vzduch byl úplně nabitý podivnou energií, Odetě se ježily chloupky na rukou i vzadu na krku. V tom zaslechla kroky. Někdo se v přízemí pohyboval. Potichu si stoupla a chtěla se připlížit ke dveřím, ale prkno pod její nohou zavrzalo. Kroky dole utichly a ona se bála pohnout. Najednou se kroky znovu ozvaly, tentokrát ale na schodišti a mířily nahoru. Bála se i dýchat, protože měla pocit, že funí strašně nahlas. Dveře do ložnice se pootevřely, ale nikdo nevstoupil. Odeta stála stále na jednom místě, celá upocená se po několika minutách přemluvila a šla se ke dveřím podívat. Sama nechápala proč to dělá. Nikde nikdo nebyl, ani na chodbě, ani na schodech. Něco ale táhlo její pohled k oknu. Podívala se a zahlédla ji. Na louce za domem stála podivná přízračná žena. Jakmile Odetu zahlédla vydala se k domu. Nešla, spíš jakoby se vznášela. Odeta polkla, kolena se jí roztřásla a ona vběhla do ložnice. Zabouchla dveře a odsunula před ně skříň. Pak se schovala pod peřiny na posteli a čekala co bude dál...
2.den
V noci už se nic nedělo a když slunce opět vyšlo, Odetě se nesmírně ulevilo. Sedla si venku na verandu a vstřebávala zážitky z předchozí noci. Měla už tři zmeškané hovory od Liv a tak jí hned zavolala. "Jsem v pořádku. Ne vše v pohodě.." zalhala do telefonu. Všimla si že se před domem zastavil nějaký kluk a že na ni zírá. "Musím končit, někdo tu je.." položila telefon. Kluk už si to štrádoval k ní a hned se bez vyzvání posadil. "Ty jsi tu byla přes noc??" vyzvídal. "Eh..jo." kývla Odeta, zaskočená jeho přímostí. "Viděla jsi ji? Viděla jsi přízrak z Blandrose?" vyzvídal dál užasle. "Blan-co?" vyvalila oči Odeta. "Tak se to tu jmenuje přece! Tak viděla?" nedal se odbýt. "A- ano.. myslím.." kývla Odeta a celá se oklepala. "Paráda.." užasl mladík a zamyšleně civěl kamsi před sebe. Dali se do řeči a Odeta se dozvěděla, že se jmenuje Stuart a je blázen do paranormálních jevů. Dům navštívil už několikrát, ale přes noc se bál zůstat. "A kdes ji viděla?" zeptal se na konec. "Tam za domem, ukážu ti to." nabídla mu Odeta a odvedla ho na louku za dům. "Hmm.. hledej něco zajímavého, třeba ti chtěla něco říct... duchy a přízraky většinou k místu poutá nějaká neuzavřená záležitost.." vysvětloval Stuart a očima projížděl blízké okolí. Odeta netušila co má na mysli, ale hledala. Hledali asi dvě hodiny, když Stuart konečně něco našel. "Tohle je podivné! Z té spáry jde lehký závan, to znamená že tam je prostor..." ohmatával užasle stěnu. Podívali se i do domu, ale nedalo se do místnosti nikudy dostat. Stuart slíbil že další den přijde a přinese krumpáč. Odeta ho přemlouvala, ale by s ní zůstal v domě přes noc, ale on se upřímně bál a odmítl. Slunce už zapadalo...
2.noc
Odeta měla jasný plán, zabarikádovat dveře do ložnice a celou noc nevylézat. Jenže únava z nedostatku spánku jí plán znemožnila. Po odchodu Stuarta usnula na gauči a vzbudila se až někdy v noci. "Proboha, kde...kde to jsem..?" bloudila ospalýma očima po místnosti, osvětlené pouze mihotavým světlem olejové lampičky. "Ach ne, už je noc.." adrenalin jí okamžitě stoupl, srdce se rozbušilo a cítila studený pot, který jí vyrašil na čele. Pomalu se zvedla s úmyslem dostat se do ložnice, když v tom její zrak padl na podivné fleky na podlaze. Naklonila se blíž a zjistila, že jsou to stopy. Lidské stopy. Krvavé stopy... pomalu se vydala po stopách i když jí hlava říkala, že by měla okamžitě běžet opačným směrem. Její zvědavost byla ale silnější. Došla k místu kde byl na zdi napsaný nápis. Také krví. "Pomoc..." četla potichu Odeta a nechápala co to všechno znamená. Najednou se v místnosti citelně ochladilo. Na zátylku jí zamrazilo a chloupky se naježily. Pomalu se otočila. Přímo za ní stála! Přízračná žena z Blendrose! Ty prázdné bílé oči. Ty oči! Odeta ihned věděla, že jí budou pronásledovat po zbytek jejího života. "Pooomoooz miii...." řekl přízrak. Byl to děsivý hlas, zněl jakoby někdo křičel z velké dálky, ale ona přitom stála hned za ní. Odeta se nadechla a začala křičet. Nechtěla, ale nešlo přestat. Chtěla utéct, ale nohy neposlouchaly. A potom? Potom už byla jen tma...
3.den
S prvními slunečními paprsky se u domu objevil Stuart. Skrze prosklené dveře zahlédl Odetino tělo, bezvládně ležící na podlaze. "Hej! Blondýnko!" rozrazil dveře a sesunul se k ní na podlahu. Opatrně ji nadzvedl a zkontroloval, že je naživu. Lehce ji profackoval a ona se pomalu začala probírat. Po vypití tří sklenic vody se posadili společně na schody na verandě. "To byla hrůza. Další noc tu nezůstanu..." vzpamatovávala se Odeta. "Co ti ten přízrak udělal?" ptal se starostlivě Stuart. "Asi nakonec nic...řekla bych, že jsem prostě odpadla. Ten stres, málo spánku... omdlela jsem." koukala do země Odeta. "Pojď, jdem tomu přijít na kloub.." mrkl na ni Stuart a pomohl jí dojít za dům. Přinesl nějaké nářadí a rozhodl se, že zjistí co se skrývá za puklinou ve zdi. Odeta se posadila do trávy, byla pořád dost slabá "Víš... skoro tě neznám, ale jsem ráda, že jsi tady Stuarte.." usmála se na něj. "Díky, taky jsem rád. Nemám moc kamarádů a... no nic.." zrozpačitěl a začal raději bourat. trvalo to asi dvě hodiny a skutečně se proboural dovnitř. "No to mě podrž...měl jsi pravdu! Podívej jsou tam schody.." žasla Odeta. "Hmm..nesnáším když mám pravdu.." polkl Stuart a úzkostlivě se díval dolů do tmy...
3. podvečer
Ve sklepě bylo pořádné vlhko. Smrdělo to tam zatuchlinou a plísní. Pavučiny visely snad v každém rohu a mech s lišejníky porůstaly každý možný povrch včetně schodů, které pěkně klouzaly. Zapálili svícen na zdi a všimli si zápisníčku položeném na okraji provizorní postele. " My-myslíš že tu někdo žil..?" polkl Stuart. "Hádám že ano.." odpověděla Odeta a zvedla opatrně zvlhlý zápisník. "Jmenovala se Rose. Rose Abbotová..." luštila pod světlem svíčky. "Jsem tu dnes už 35. den. Je mi zima, mám šílený hlad a vím, že se odsud už nikdy nedostanu..." četla Odeta nahlas "Proboha, zazdil ji tu zaživa!" zděsila se Odeta. "Kdo? Kdo jí to udělal?" vyskočil na nohy Stuart. Byli zápisníčkem tak zaujatí, že si ani nevšimli kostí, které ležely zarostlé v rohu místnosti, pár stop od jejich nohou. "To se tu nepíše..." mžourala Odeta. Najednou Stuart ztuhl "O-otoč se..". Odeta poslechla. Za nimi stál. Přízrak Rose Abbotové. "Darren Fell..." zašeptala svým podivným hlasem. Oba se dali do křiku a vyběhli po schodech...
3.noc
Vyběhli ven. Už byla tma. Strávili celé odpoledne čtením Rosina zápisníku a ani si nevšimlo kolik času uběhlo. Všude zářila červená a modrá světla z policejních sirén a na pozemku se pohybovalo několik policistů "Proboha Odeto!" vykřikla vyděšená Liv. "Mami! Tati! Jsem tak ráda že jste tady!" ulevilo se Odetě a padla mámě kolem krku. "Už je dobře zlatíčko, jsme tady.." konejšila rozklepanou dceru Liv "Hrozně jsem se báli, když jsi nebrala telefon!". "A tohle je kdo?" kývnul Michael směrem ke Stuartovi. "Kamarád, společně jsme přišli na to, proč tu Rose stále straší..." začala vysvětlovat Odeta, ale chichot jednoho strážníka jí přerušil. "Vážně? Hůůů duchové!" udělal směšnou grimasu strážník a smíchy se plácal do kolen. "Vážně! Straší tu přízrak Rose Abbotové...tady!" podala Odeta vážnějšímu strážníkovi zápisník. "Proboha... To není snad pravda. S Rose jsem chodil do školy. Chudák holka, mysleli jsme že se prostě odstěhovala... to je hrůza..." četl si se smutným výrazem zápisník. Policisté zabalili děti do teplých dek a společně s rodiči si šli o všem co se stalo dovnitř promluvit...
Abbotovi
Když děti večer vyslovili jméno, které jim Rosin přízrak sdělil, policisté hned věděli "Fell... no jistě, ten chlap byl vždycky divnej, Vydáme na něj hned zatykač.". Pro Stuarta si přišli rodiče a Michael odjel v noci domů, protože ráno vstával brzo do práce. Liv zůstala s Odetou, která tvrdě usnula a odmítala ji vzbudit. "Mami nesmíš ten dům prodat! Je to tedy perfektní! Podívej se na tu přírodu, úplně něco jiného než město! Kdyby se opravila zahrada a tady se přistavěla místnost aby se zvětšily prostory..." začala Odeta mamince popisovat svou vizi, když se chystaly vyrazit domů. Liv na ni fascinovaně koukala, ještě nikdy neviděla, že by se její dcera pro něco tak nadchla "No, sama tu bydlet nemůžeš a..." přemýšlela na hlas Liv, když jí přerušil příchod starého páru. "Ty jsi Odetka O´Connorová?" zeptala se stará paní, Odeta jí přikývla, "My jsme Abbotovi." řekla na vysvětlenou vlídně stará paní. Odeta polkla. "Díky tobě našla moje holčička konečně po 26 letech klid...." vrhla se na ní plačící paní Abbotová a vděčně ji objala. Povídali si celé dopoledne. Pan Abbot dokonce našel v peněžence Rosinu, lehce pobledlou fotografii. "Byla nádherná. Nedovedu si představit jak vám muselo být.." řekla smutně Liv. "Nebyl den kdy bychom na ni nemysleli..." dodal pan Abbot a oči se mu zaleskly. Rosino tělo bylo uloženo do rodinné krypty a její duch mohl konečně dojít klidu a přestal strašit v Blendrose...
Začátky úprav
Podmínky stěhování zněly jasně. Dům se pro Odetu opraví za peníze které pro ni rodiče našetřili, ale dokud nedokončí studium, bude s ní bydlet Liv a zbytek rodiny přijede vždy o víkendu, aby byly děti chvíli z města. Lukas a Nola z toho opravdu přetékali nadšením. Na protest se zamykali v pokojích a odmítali vylézt. "Mami? Vážně sis musela natírat ten nos? Vypadáš jak indián..." zeptala se vážně Odeta své mamky a rozhlížela se po okolí jestli někdo nejde. "Jen se chráním miláčku, doporučuji ti to samé!" chechtala se Liv. "Eh.. nee díky." uculila se Odeta. Zjistila, že malování jí opravdu strašně baví a tak vyzdobila starý dřevěný nábytek, který se válel za domem v houští k nepoznání. Liv nakoupila několik květin a začala sázet semínka do záhonků aby se místo trochu oživilo, zatímco Odeta vytrhávala staré růžové keře. Udělaly si ledový čaj a strávily spolu příjemné odpoledne. Přidal se k nim dokonce i Charles. Ten se nenápadně snažil zapojit do prací na opravě domu, aby nemusel trávit čas se svými otravnými sourozenci...
Rusel
Na večer přijela na návštěvu další část rodiny "Strejdo Tyi!" skočila nadšeně Odeta strejdovi kolem krku. "Ahoj kopretinko!" zatočil ji Tyler. "Tak jak to vypadá s mým domečkem? Mluvil jsi s tím pánem?" vyzvídala ihned Odeta. Tyler měl známého projektového manažera a poprosil ho aby si stavbu prohlédl. "Nepotěším tě. Rusel říkal, že dům se musí nechat strhnout a postavit nový. Vyjde to levněji než opravovat tohle..." gestikuloval rukama a snažil se vymyslet odpovídající výraz. Zatímco se bavili, Nola za domem převrátila popelnici, všechno z ní vysypala a obsah ještě rozdupala. Liv ji zahlédla z okna a div ho nevysklila jak na ní ječela a tak se Nola přesunula někam jinam kde by mohla škodit. "Takže z tebe bude bezdomovec!" šklebila se na sestřenku, když zaslechla zprávu o demolici domu. "Ale nebude, postavit nový bude rychlejší než rekonstrukce, neboj." mrkl Tyler na Odetu. Další den dorazil Rusel a společně vymysleli, jak bude dům vypadat...
Casa de Odeta
Práce šla pěkně od ruky. Starý dům, kterému Odeta říkala "Strašák", se nechal strhnout a na jeho místě vyrostl nový, krásný dům. Liv s Michaelem zavázali Odetě oči a rozhodli se jí ukázat její nový domov. Od začátku výstavby měla na pozemek zakázaný vstup. Protestovala, ale bylo jí to houby platné. Rodiče chtěli, aby to pro ni bylo překvapení. A taky bylo. "Tak už?" nervózně přešlapovala se zavázanýma očima. Liv jí rozvázala šátek a Odeta málem spadla na zem. "Vy jste se zbláznili!!! Proboha! Je-je mnohem větší než měl být! To muselo stát hrozně peněz!" křičela a nemohla se na dům vynadívat. "Trošku jsme ty tvoje plány upravili." mrkl na ni Michael. "Máš štěstí, že jsi jedináček miláčku. Všechny našetřené peníze můžeme cpát jen do tebe." objala ji chechtající se Liv. "To není možný..." zírala s otevřenou pusou Odeta. "Ještě se musí dodělat zahrada a zařizování interiéru jsme chtěli nechat na tobě..."pohladil Mike svou zlatovlásku po hlavě. "Jste ti nejlepší rodiče na světě. Děkuju! 'Strašně moc děkuju!" skočila jim kolem krku Odeta...
Další spolubydlící
Když byl dům zařízený, Odeta s rodiči se okamžitě nastěhovali. Michael s nimi bydlet neměl, ale nakonec se nechal přeložit do Windenburgské okresní nemocnice, neměl to tak daleko, sice tu měl horší plat, ale mohl být pořád s rodinou a to mu za to stálo. "Miláčku nehltej tolik! Děláš jako bys nejedl týden.." zírala Liv na Mika, který se ládoval kuřecím. "Tak nesmíš tak výborně vařit..." mumlal Mike s plnou pusou. "Mimochodem, ráno přijede ještě jeden obyvatel domu. Slíbila jsem to Odeto, snad ti to nevadí.." řekla opatrně Liv. "No co mám dělat..a kdo je to?" pokrčila rameny Odeta. "Uvidíš ráno... Miláčku! Padá ti to na podlahu..." napomenula Liv manžela, ten jen něco zamručel a zvedl brambor z koberce. Ráno zazvonil zvonek a Odeta běžela otevřít. "Charlesi!" ulevilo se jí, když zahlédla bratránka, tolik se bála že to bude Nola, nebo Lukas. "Ahoj sestřenko! Super bejvák!" zazubil se Charles. "Pojď trochu tě tu provedu.." nabídla mu Odeta po krátkém rozhovoru. "Hej! A co ty kufry, vždyť je někdo ukradne.." houkl na ně Mike. "Tak je vem domů, díky tati!" mávla na něj Odeta a pokračovala v chůzi. "Hmm, to jsem to dopracoval.." povzdechl se Mike, odložil kafe a šel nosit...
Procházka
Odeta se rozhodla ukázat Charlesovi všechny krásy krajiny za Windenburgem. Na útesech si chvilku sedli, protože cesta tam vedla do kopce. "Tak co ty a Oliver? Už se vůbec nevídáte?" vyzvídal Charles. Odeta se zahleděla do dálky a povzdechla si "Ne.. přestal mi i psát, asi to vzdal... zkoušela jsem mu volat, ale nezvedal to, nevím co se s ním stalo." pokrčila rameny. "Aha, to mě mrzí, vím žes ho měla ráda. A co ten duch? Jsi si jistá že už se tu neukáže?" zeptal se s obavami Charles. Byl si jistý, že setkání s duchem by psychicky nezvládl. "Ne, už je pryč. Paní Abbotová říkala, že dokonce chytili Rosina vraha, takže už má holka klid. Prý se bránil tím, že do ní byl zamilovaný a bál se, že o ni přijde... chápeš to? Tak jí radši zazdil v tom sklepě a nechal zemřít. Idiot.." vrtěla Odeta naštvaně hlavou nad hloupostí toho muže. "Byl to asi pěknej magor.." přikývl Charles. Odeta ho pak vzala ještě k ruinám. "Tady se pořádají skvělé párty!" šťouchla do něj a významně zvedla obočí. "Fakt jo? Super! Budem pařit!" nadchnul se Charles, hrozně rád chodil na mejdany a bavil se se slečnami, byl to prostě Tylerův syn, to se nedalo popřít. "Jooo!" zajásala Odeta a plácli si na to...
Horolezectví
Jednoho pěkného dne, ukecal po škole Charles Odetu na výlet do centra Windenburgu. Otevřeli tu nové horolezecké centrum a on si to chtěl strašně vyzkoušet. Oblečení na převlečení měli rovnou s sebou. "Tý brďo! Je to dost vysoko!" zděsila se Odeta, při pohledu na stěnu, kterou měla zdolat. "Přece by ses nebála.." šťouchnul do ní Charles "..ta matrace dole je měkká, kdybys spadla, nic se ti nestane." mrkl na ni. Odetě se ulevilo, ale jen na chvíli. "Se bojí, že by si zlomila nehet, to víš.." objevila se z ničeho nic Nola. Ta holka byla snad všude, kde mohla prudit. "Neposlouchej jí.." zazubil se šplhající Charles "..závidí, sama na to odvahu nemá..". "Ts! Kdybych měla oblečení na to, už jsem nahoře.." odsekla vztekle Nola. "To jsou jen kecy sestřičko.." zasmál se Charles. Odeta byla ráda že s ní bydlí, byl pro ní spíš jako starší bráška, vždycky se jí zastával a dokázal Nolu i Lukase perfektně odpálkovat. "To je hrůza! Jede to hrozně rychle!" hekala Odeta, když se stěna na které lezla dala do pohybu. Bylo to skvělé a oba se shodli, že tu určitě nejsou naposledy...
Nespravedlnost!
Konečně tu byl víkend, to ovšem znamenalo rodinnou invazi. Přijeli všichni, včetně dědy Robina. Nola nečekaně prohodila štiplavou poznámku o tom, že Charlesovi vyrašilo pár beďárků. "Víš co? Myslím si, že už jsi trapná s tím věčným rýpáním do ostatních! Trapná, trapná, trapná!" vyjela na ni vztekle Odeta. Nola nevěřila vlastním uším, ale Charles se spokojeně zubil. Naneštěstí to slyšela i Liv. "Odeto! Jak se to chováš?" přiběhla okamžitě k dceři. "Ale mami, ona si začala..." hájila se otráveně Odeta. "Žádné ale, ty se takhle prostě chovat nebudeš." odpověděla neústupně Liv. "Nechcete se už odstěhovat...?" pronesla šeptem naštvaná Odeta, ale Liv ji zaslechla, popadla dceru za paži a odtáhla ji k pultu "Tady si dřepneš a budeš přemýšlet o tom, jak ses chovala!". Pak si šla popovídat s dědou Robinem "Jak to zvládáte?". "Už je to nějaká doba co Freya odešla, ale... pořád je to nepříjemné. V domě je takové ticho. Dokud žil Alexander bylo to trochu snazší, ale už jsem zbyl jen já.." usmál se na ni smutně Robin. Tyler mu už nabízel, aby bydlel u něj, ale on nechtěl opustit dům, který s Freyou vybudovali. Liv Freyu milovala a její odchod ji hodně zasáhl. Odeta proseděla u pultu celé odpoledne, byla naštvaná a cpala se sušenkami, které sama napekla. Nakonec to byl ale celkem klidný den...
Ruiny
Každou sobotu večer, se v ruinách scházeli mladí studenti. Bavili se, zapalovali ohně a nezákonně popíjeli alkohol. Bylo to poprvé co se tam Odeta s Charlesem šli podívat. Pozval je tam jeden kluk, který za Odetou ve škole pálil. Z její strany to byla obrovská chyba, tam jít, protože se pana vlezlého nemohla celý večer zbavit. "Jsi tak pěkná..." slintal mladík vedle ní, ale jeho pohled směřoval jinam než do dívčiných očí. "Proboha kam koukáš pitomče!?" odstrčila ho znechuceně Odeta a zkřížila si ruce na prsou. Pro jistotu. Naštěstí se pak objevily její kamarádky ze třídy a ona se schovala mezi ně. Charles oproti ní potkal nesmírně zajímavou dívku, Jmenovala se Rachel, měla tyrkysovou patku a působila strašně pohodově. Docela dobře si rozuměli, ale kolem ohně se začalo shromažďovat čím dál tím víc přiopilých mladistvých a on ji časem v davu úplně ztratil...
Rachel
Charles se šel jednoho večera projít s Odetou a Stuartem po promenádě, když ji zahlédl. "To je ta holka od táboráku!" zajásal. "Neříkal jsi že měla modré vlasy?" zapochybovala Odeta. "Asi to ráda mění, ale je to určitě ona." rozeběhl se k dívce. Odeta se Stuartem je sledovali zpovzdálí. Nejprve to vypadalo dobře, ale pak se začala dívka podivně xichtit. " A jéje, zvoral to.." komentovala dění Odeta "...jdu tam.". "Prosím tě nech je být, on to zvládne." snažil se ji zastavit Stuart. Pozdě. Blondýnka už si to kráčela k dvojici. Dívka se jmenovala Rachel. Po Odetině příchodu celá ožila a dala se s ní do hovoru. Charles to po několika minutách vzdal, protože ty dvě kvočny ho už nepustili ke slovu a odešel za Stuartem "Chápeš to?" zabručel. "Ženský no.." zasmál se Stuart. Trvalo to asi půl hodiny než se k nim Odeta vrátila. " Tak co?" zamručel na ni Charles. "Dala mi číslo, zítra máme přijít do kavárny na náměstí. Budu dělat křena, ale co se dá dělat.." pokrčila rameny Odeta. Charles jen kroutil hlavou..
Latté
Další den se tedy dvojice vydala do kavárny. Odeta se s Rachel pozdravila a šla se projít po náměstí, ještě v téhle části města nebyla a moc se jí tam líbilo. Charles se zatím snažil udělat dobrý třetí dojem. Nebo alespoň lepší než ten druhý. "Kde je ta tvoje sestra?" vyzvídala Rachel po hodince klábosení s Charlesem. "Někde se tu courá..." mávl rukou Charles. Už dávno přestali s Odetou vysvětlovat, že nejsou sourozenci. Měli stejné příjmení a byli si dost podobní, tak to neřešili. "Nedošel bys mi pro kávu prosím?" mrkla na něj Rachel. Charles okamžitě vyskočil, konečně dostal příležitost se předvést! Uvnitř tedy objednal jedno latté. "Co ten přístroj občas umýt?" zamračil se Charles na baristu, když zahlédl mouchy poletující kolem kávovaru a ucítil dost intenzivní zápach, který se z přístroje linul. "Nebuď tak apetitlich mladej.." zívl barista a pokračoval v přípravě nejhoršího latté všech dob. Charlesovi bylo jasné, že touhle kávou asi Rachel neohromí. Ta se mezitím stejně vytratila, šla totiž hledat Odetu. "Co tady děláš tak sama?" vyzvídala, když ji konečně našla. "Chtěla jsem se projít a nechtěla jsem vám tam zaclánět.." usmála se na ni Odeta. "Nezacláníš, to spíš tvůj bratr.." přiblížila se Rachel. "Jak to mysl..." nestačila dokončit otázku Odeta, protože ji Rachel políbila...
Omyl?
"Ona je na holky.. Tak proto o mně nemá zájem! Jupí! Není to mnou!" jásal pro sebe Charles, když zahlédl dívky, ale vzápětí mu došlo, že vlastně přišel o potenciální přítelkyni a trochu posmutněl. "Nebojte někoho si najdete." ozvalo se za Charlesem. "Prosím?" usmál se nechápavě na procházející ženu. "Viděla jsem jak jste se na ni díval v kavárně, ale jste bezva kluk, najdete si jinou." mrkla na něj paní a odešla. Charlese to překvapivě potěšilo a úplně ho to nakoplo. U dívek tak veselo nebylo. Odeta se od Rachel odtáhla "Na tohle já nejsem promiň." sklonila stydlivě hlavu a nervózně proplétala prsty. "Na líbání nebo na holky?" koukala nechápavě Rachel. "Na holky! Jestli jsem ti dala nějak najevo opak, tak se omlouvám.." Snažila se nepříjemnou situaci vyřešit Odeta. "V pohodě já jen... nikdy jsem tě s žádným klukem ve škole neviděla, bavíš se Stuartem, to je takový podivín, napadlo mě že... no nic musela jsem to zkusit. Jsi fakt hezká." mrkla na ni šibalsky Rachel. "Eh, díky.." odpověděla Odeta, cítila se strašně trapně a už se těšila domů..
Na vlastní pěst
Nastal čas, kdy Odeta s Charlesem vystudovali a Liv s Michaelem se rozhodli vrátit do města, aby se děti naučily trochu zodpovědnosti a zkusili si jaké to je, starat se sami o sebe. "Ten dům mi bude chybět.." posmutněl Mike. "A naše dcera ne?" podívala se na něj odsuzovačně Liv. "Ta taky... ale ten dům víc." zazubil se Mike. Dost tu nakynul. Ve městě ho alespoň Tyler nutil aby s ním chodil běhat, tady jen vyžíral ledničku a povaloval se na zahradě nebo u televize. "Máte všechno?" přišli se rozloučit Odeta s Charlesem. "Snad ano, určitě tu nemáme ještě zůstat?" zeptala se Liv v marné naději, že ji dcera stále potřebuje. "Žádný takový! Jsou dospělý, tak ať se snažej." Popadl Mike do náručí svou ženu a předstíral že ji odnáší pryč. "Polož mě ty blázne! Udělá se ti kýla.." bránila se smějící Liv. Nastalo dlouhé objímání a loučení. "Stejně sem budete pořád jezdit.." kroutila očima Odeta, když se jí mamka pokoušela umačkat. Potom přijel taxík a dvojici se zavazadly odvezl. Odeta s Charlesem měli dům jen pro sebe...
Shledání
Po nějaké době jim začaly docházet peníze, které jim rodiče nechali do začátků. Odeta šla ten týden už na třetí pohovor, ale z tohohle měla obzvlášť dobrý pocit. Vyrazila už brzy po ránu, ulice byly ještě prázdné a všude panoval klid. Prázdný Windenburg si opravdu užívala, to město mělo svoje kouzlo a ona cítila jak jí ta ranní atmosféra doslova nabíjí pozitivní energií. Ano, tuhle práci určitě získá. Asistentka designéra! Znělo to tak hezky. Představovala si, jak by se to vyjímalo na vizitkách. Jak si tak kráčela s hlavou v oblacích, zapomněla se dívat na cestu a podpatkem zapadla do dírky v poklopu kanálu. Podpatek vydržel, ale zavrávorala s spadla na zem. "Au, to je prostě typické..." smála se svojí hlouposti. Měla tak dobrou náladu, že tohle ji nemohlo rozhodit. Tohle ne. "Počkejte slečno, pomůžu vám..!" zakřičel na ni nějaký muž. Ten hlas... byl tak povědomý, že Odeta okamžitě vyskočila na nohy. To už u ní mladík stál. To přeci není možné. "Olivere...?" spadla Odetě brada. Krásný, pohodový a klidný den, byl ten tam...
Vztek
Odeta nebyla schopná slova a okamžitě se dala do kroku aby byla co nejdřív pryč. "Počkej!" vyběhl za ní Oliver a snažil se jí zastavit, ale nenechala se. "Nech mě být..!" strčila do něj, když jí doběhl "...vykašlal ses na mě, tak mi teď dej pokoj!" propichovala ho ukazováčkem a ostrým pohledem. "Nech si to prosím tě vysvětlit..." snažil se jí uklidnit Oliver, ale bylo to opravdu marné. "Radši zase zmiz, to umíš stejně nejlíp!" zvrčela na něj a se vztyčeným prostředníčkem se dala na odchod. "Jak chceš.." mávl rukou Oliver a vzdal to, bylo jasné, že neměl šanci. Když mu zmizela z dohledu, celé to na ni dolehlo a sesypala se. Tolik ho kdysi milovala a on jí vystřihl ze svého života, jakoby pro něj nebyla nic. Bolelo to tenkrát a bolelo to i teď. Slzy se jí nahrnuly do očí. "Tak dost! Za tohle ti nestojí.." otřela si oči a zhluboka dýchala. "Soustřeď se na pohovor.." prolétlo jí v hlavě a vydala se do nakladatelství časopisu Tristan, kde se chtěla ucházet o místo. Budova byla impozantní i když na Odetin vkus až zbytečně moderní. Nadechla se a vyrazila dovnitř...
Tým
Pohovor byl dlouhý a pro Odetu vyčerpávající, Jessika jí pokládala dost složité otázky. Nakonec se ale usmála a podala jí ruku "Vítej v týmu drahá. Od pondělí můžeš nastoupit.". Odetě se na tváři rozjel široký úsměv, měla ze sebe opravdu dobrý pocit. "Pojď provedu tě." navrhla jí Jessika a Odeta nadšeně přijala. "Tohle bude od příštího týdne tvůj pracovní stůl, Debbie se tu trošku roztahuje tak si musíš dupnout." mrkla na ni a pokračovali do další místnosti, "Tady sedí naši žurnalisté, když zrovna nepracují v terénu. Tohle je Ben Russillon, píše ty nejlepší články a na stole sedí jeho syn Pascal, ten je tu na stáži.." představila je Jessika a významně se na Pascala podívala, ten beze slova zčervenal a sklouzl ze stolu. Ben se jen chechtal a přátelsky potřásl Odetě rukou. "Vzadu potom sedí Melory." dokončila představování Jessika. Melory jen mávla rukou, ale oči od obrazovky neodtrhla. Prohlídka pokračovala. Dole v hale narazili na Debbie "Dostala jsi to místo?" špitla směrem k Odetě, ta jen s úsměvem přikývla. "JO!" vypískla nadšeně Bee a vrhla se na ni. Bylo jasné, že z nich budou prima kamarádky. "Pojď ještě ti ukážu fotoateliér." mrkla na Odetu Jessika a ta za ní hned nadšeně vyběhla, nikdy v žádném nebyla. "Tak a tohle je náš skvělý fotograf Oliver Hill. Díky němu má tenhle časopis opravdu úroveň, jeho fotografie jsou prostě perfektní." pohlédla Jessika uznale na poslednímu členu týmu. Odeta měla chuť utéct..
Vysvětlení
Odeta se omluvila, že už musí běžet, ale že v pondělí určitě nastoupí. "Počkej prosím!" vyběhl za Odetou Oliver. "Co zase chceš?" bručela Odeta jako starý medvěd, kterého právě probudili ze zimního spánku. "Vysvětlit ti, že si vůbec nepamatuju, co jsem ti provedl." usmál se na ni Oliver mile. "Co se tak culí!" pomyslela si vztekle Odeta, "Jak jako, že si to nepamatuješ? Hele jestli mě chceš akorát štvát, tak si ušetři čas, nemám náladu.." urazila se a chtěla odejít, ale zarazil jí. "Ne, já si to opravdu nepamatuju. Před třemi roky jsem jel na motorce a nějaký opilec jel na červenou a sejmul mě. Letěl jsem vzduchem snad pět metrů a narazil přímo do zdi budovy. Kdybych neměl helmu byl bych asi mrtvý, ale k věci. Probral jsem se v nemocnici po dvou měsíčním kómatu a nic si nepamatoval. Ztratil jsem paměť. Omlouvám se jestli jsem ti něco provedl ale... nepamatuju si to.." vysvětloval Oliver, jakoby to bylo běžné. Očividně to neříkal poprvé. Odeta stála s otevřenou pusou a zírala na něj. "Asi je toho na tebe moc, ale chtěl jsem ti to vysvětlit. Nechám tě teď být. Měj se, Odeto." usmál se Oliver a pomalu odešel. Zůstala tam stát ještě dlouho po tom. Tuhle historku si bude muset ověřit než tomu uvěří a věděla kde...
Pravda nebo lež?
Odeta věděla, že její táta jezdí navštěvovat každý pátek svého otce Robina a tak využila příležitosti a s Charlesem tam zajela. "Podívej jsou venku v altánu.." ukázala na dvojici v zahradě. "Dědečku! Jak je ti?" přiběhla a objala starostlivě staříka. "Odetko, drahoušku! Charlesi! Co vy tady děláte?" chechtal se potěšeně starý muž. Vějířky vrásek mu přitom lemovaly oči a působil díky nim strašně roztomile. "Chtěli jsme tě vidět dědo!" zalhala mu Odeta a začervenala se. Pravda byla, že by za ním měla jezdit častěji, nikdy si na to nedokázala najít čas a věděla, že jednoho dne, až tu děda nebude, jí to bude strašně mrzet. Slíbila si, že to změní. "Tati mohl bys pro mě něco udělat?" odtáhla stranou otce. "No.. a o co jde?" mračil se podezíravě Mike. "Potřebuju abys zavolal do Lázeňské oázy, určitě tam máš známého lékaře. Musí mi něco ověřit.". Odeta mu vše vysvětlila. Mike si jen povzdechl, vytáhl telefon a šel volat. "Ty jsi teda nedůvěřivá, sestřenko!" zjevil se za Odetou najednou Charles, všechno slyšel. "A ty bys takové historce věřil?" zkřížila ruce na prsou Odeta vzpurně. "Oliver nikdy nebyl lhář a to že se najednou vypařil bylo divné, takže ano, věřím tomu." mrkl na ni Charles. "A dobře děláš, je to tak." zjevil se z druhé strany Mike. "Nelhal?" vyvalila oči Odeta. "Ne, můj známý Dr. Deren nakoukl do jeho složky, všechno tam je. Úraz, ztráta paměti... je mi to líto zlatíčko." položil jí ruku na rameno Mike. Charles se jen culil, že měl pravdu..
Omluva
Hned v pondělí se Odeta rozhodla Olivera vyhledat, aby se mu omluvila za tu scénu ve městě. Využila k tomu polední pauzu. Našla ho, jak popíjí kávu v zahradě za budovou. Bylo to oblíbené místo většiny zaměstnanců, svěží mořský vzduch a křik racků tu dávaly přestávce nový rozměr. "Můžu si přisednout?" zeptala se zdvořile. "Jé, no určitě, jsem rád že se mnou mluvíš." usmál se Oliver. "Jo, já... omlouvám se za ten cirkus předtím, myslela jsem, že ses na mě prostě vykašlal a ty jsi zatím ležel v nemocnici. Mrzí mě to." sklopila Odeta oči. "Nic se neděje, chápu to. Určitě jsem tě někdy naštval a zasloužil jsem si to." mrkl na ni Oliver ve snaze odlehčit atmosféru. "Tojo, třeba tenkrát na bowlingu jak jsi mi pustil kouli na nohu..!" vyjela na něj Odeta, ale pak jí došlo, že on si to vlastně nepamatuje. Najednou si připadala, jakoby tam seděla s úplně cizím mužem. "To jsem udělal? Sakra." zasmál se Oliver. "Nechtěla bys jít někdy na oběd nebo tak? Povyprávět mi další takové historky..?" usmál se. Ten jeho úsměv.. ten se vůbec nezměnil. Odeta se na chvilku zasnila a vzpomněla si na to jak ji líbal. A pak se přesně takhle usmál. "Ehm.." vzbudila se z transu "..ovšem, co třeba dneska po práci?" navrhla. "Dnes nemůžu, musím vyzvednout snoubenku na letišti...co zítra?" odpověděl Oliver. Odeta měla pocit že jí hrudníkem projel pěkně ostrý nůž. On má snoubenku? Kývla s úsměvem a rychle odešla, cítila ale, že se jí slzy opět derou do očí..
Sledovačka
"Zpomal prosím tě, jak by mohl mít snoubenku? To se mi nezdá, podívám se na to.." uklidňoval Charles uplakanou Odetu, která mu okamžitě volala. Vyrazil k letišti a cestou nabral Stuarta. "Co tady děláme?" nechápal obrýlený chlapec s kšiltovkou. "Sledujeme jednoho kluka. Musím vědět s kým teď je." vysvětlil plán v rychlosti Charles. "Kámo, teda.. páni. Já netušil že se ti líbí kluci." zíral na něj Stuart. "Ale prd! To je Odetin bývalý.." šeptal Charles, protože zahlédl svůj cíl. Oliver prošel kolem nich a zamířil k hlavnímu vchodu do letištní haly. "Lásko!" pištěla zrzavá dívka, která čekala s kufry před letištěm a okamžitě se na Olivera pověsila. "Kdo to sakra je?" šeptal Stuart, když se s Charlesem plížili za roh. "Nevím, ale ten hlas je mi nějak povědomý..." mračil se Charles a mžoural na dívku v Oliverově náručí. "Ten let byl příšerný! Naprostá hrůza." sténala až přehnaně dívka. "Už jsi doma." políbil ji na rameno Oliver. "No to si děláš pr....!" vyjíkl Charles. "Co? Kdo to je?" pokukoval za ním přes brýle Stuart. "To je moje sestra! Nola..." zavrčel Charles...
Mrcha
Odeta nevěřila vlastním uším, když jí Charles řekl, co se Stuartem zjistili. Hned druhý den vylákal Charles Nolu ven. Na molu už na ně čekala odhodlaná Odeta. "Přitáhl jsi mě sem kvůli ní? Ty zrádče!" obořila se Nola na svého bratra. "Jen si vyžer co sis nadrobila.." odseknul Charles. "Jak jsi mi to mohla udělat!? Že jsi protivná mrcha ví každý, ale tohle Nolo!?! Vážně!?" vrčela na Nolu Odeta. "Jak jsem mohla?? Vždycky jsi měla všechno! Dokonalá princeznička Odeta. Měla jsi fajn kluka, spoustu přátel, byla jsi oblíbená a ve škole se ti dařilo a pak? Pak jsi ještě jen tak mimochodem dostala dům! Když přišel dopis od Oliverových rodičů, že měl tu nehodu, neváhala jsem. Byla to dokonalá pomsta, dokonalé Odetě." odsekla panovačně a s výsměchem Nola. "Kdybys byla na lidi trochu milá tak bys měla přátele taky, ale ty kolem sebe umíš jen kopat! Ale tohle! Tohle ti už nedaruju. Všechno mu řeknu!" strčila do ní Odeta až Nola zavrávorala a málem spadla. "Neuvěří ti! Bude věřit slovu své snoubenky!" smála se hystericky Nola. "Uvidíme!" vrhla se na ní Odeta a kopala a škrábala a nedokázala se zastavit. Holky se pěkně porvaly. Charles uvažoval, že by zasáhl, ale pak si to rozmyslel "Kéž by se takhle někde praly nějaké holky o mě..." zasnil se..
Přesunutá svatba
"Tak jo, jde se na to.." říkala si v duchu Odeta, když dodělala práci a chystala se jít domů. Skončila dřív, aby si mohla promluvit s Oliverem. Celý den vymýšlela co mu řekne a ani tak si nebyla svým proslovem jistá, ale musela to zkusit. Nemohla ho ale nikde najít, ateliér byl liduprázdný. "Hledáš Olivera? Ten už jel domů, zítra se žení tak mu dala Jessika odpoledne volno." vysvětlila Debbie, nakterou narazila v hale. "Už zítra??" zavrávorala Odeta. "Jo, ta jeho snoubenka to posunula, měli se brát až za měsíc. Je hrozně nafoukaná a povrchní. Taková..." rozjela se Bee, udělala si na hlavě růžky a zabučela. "To snad ne!" zhroutila se Odeta a sedla si na zem, kolena se jí klepala tak, že nemohla stát "Já ho ztratím podruhé... takže nakonec vyhrála..", už se třásla celá a tiskla si kolena k hrudi. "Cože?" nechápala Bee a sedla si vedle Odety. Všechno jí řekla, od mladistvé lásky, která vykvetla v San Myshunu, přes Oliverovu ztrátu paměti, až po tragický konec s nepravou snoubenkou. "Panenko skákavá!!!" ovívala se dlaní Bee "Musíš to překazit!" vyskočila na nohy. "Co- cože? A jak?" otřela si slzy Odeta. "Půjdeš na tu svatbu a zarazíš to! Zjistím kde se berou a pojedem tam!" zavelela Bee a zvedla svoji kamarádku na nohy. Odeta nevěděla jestli je to dobrý nápad, ale věděla, že kdyby to nezkusila, litovala by toho navždy...
Pozdě?
Debbie s Odetou hned ráno vyrazila na místo svatby, oblékly se do šatů aby zapadly mezi svatebčany a nebyly moc nápadné, ale když na místo dorazili, nikde nikdo nebyl. "Muselo to začít dřív! Ta mrcha určitě posunula i čas, věděla že po ní jdeš!" vztekala se Bee. Obě hned vyběhly ke dveřím aby se přesvědčily a opravdu. Obřad už začal. "No tak to je konec.." zaúpěla Odeta a skrze skleněné dveře smutně sledovala Olivera. "Žádný konec! Ty, moje drahá, tam teď vlítneš a svatbu překazíš!" dupla hrdě Bee a namířila prstem na dvaře. "Zbláznila ses? Co mám asi tak říct? Budou na mě koukat jak na blázna!" zděsila se Odeta. "Prosím tě skoro nikdo tam není, jen pár lidí, nejspíš kvůli neustálým změnám data." chechtala se ironicky Bee "Řekni to, co ti radí srdce, ne hlava.." usmála se na ni něžně Bee a pohladila Odetu po zádech. Následně rozrazila dveře a strčila Odetu dovnitř. V místnosti zašuměl překvapený údiv svatebčanů. Oddávající se zarazil v půlce věty a zíral na roztřesenou blondýnku u dveří. Nola začala rudnout. A Oliver? Oliver se usmál...
Potvora
" Nesmíš si ji vzít Olivere! Podvedla tě, jen to na tebe celou dobu hraje. To já tě miluju...vždycky jsem tě milovala.." hleděla na něj něžně Odeta. Oliver ale místo odpovědi lehce zavrávoral a začal si mnout spánek. "Přece jí to nebudeš věřit? Chce nás rozdělit!" vrčela na něj Nola. "Buď ticho.." odsekl Oliver a otřel si zpocené čelo, ztěžka oddychoval. Nola se tedy přesunula přímo k problému. "Vypadni odtud, nikdo tu o tebe nestojí!" mávala rukama na všechny strany. Svatebčané se výborně bavili, tak živý obřad nikdo z nich nečekal, všichni měli očíčka vykulená jako sovičky a s napětím sledovali situaci. "Nedovolím ti to. Odtáhnu tě odtud za vlasy když budu muset, ale Olivera mi nevezmeš, ty potvoro!" dupla si Odeta a doufala, že jí z očí minimálně šlehají plameny, protože jí bylo jasné, že by se jí něco takového nejspíš nepovedlo. "Ty mi to NEDOVOLÍŠ?" začala se hystericky smát Nola, byl to téměř ďábelský smích, oddávající se při pohledu na "něžnou" nevěstu zděsil, začal se kvapně křižovat a sepjal ruce k modlitbám. Zatímco se dívky hádaly, Oliver se opřel o stolek oddávajícího, byl už úplně zpocený a bledý, před očima se mu zatmívalo, srdce tepalo jako šílené a přestával vnímat okolí....
Vzpomínky
Oliver měl pocit, jakoby mu měla hlava explodovat. Vlna vzpomínek zaplavila jeho mysl a ty mu chaoticky probleskovaly před zavřenýma očima. Byl to hrozně nepříjemný pocit, další a další vzpomínky, které se už nikam nevešly, se pokoušely vecpat do jeho mysli. Zároveň to byl nesmírně obohacující pocit, protože si na vše vzpomínal. A hlavně na Odetu. Na to jak ji poprvé uviděl, tu malou roztomilou holčičku, která si tak ráda kreslila a on si myslel, že je to snad anděl. Jak spolu sedávali na lavičce v parku a dlouhé hodiny klábosili o všem možném. Jak se do ní zamiloval a jak ji prvně políbil. Jak ji požádal aby byla jeho dívkou. Jak se poprvé muchlovali v křoví San Myshunského parku. Jak byla smutná, když jí řekl že odjíždí a slzy které jí stékaly po růžových tvářích. Jak měl pocit, že mu někdo vyrval srdce a šlápl na něj, když jí mával z odjíždějícího auta. Vzpomněl si taky, jak byla Nola vždycky zlá a protivná. Jak jim kazila každou šťastnou chvilku. A pak si vzpomněl na svou nehodu. Zvuk kroutící se oceli po nárazu auta. Ten příšerný náraz hlavou do zdi. Na krev. Spoustu krve, ve které ležel. A na to jak se bál, že tohle je jeho poslední chvíle tady..
Volba
"Ty podvodnice! Ušilas to na mě!" zuřil Oliver, když se trochu vzpamatoval. Stále se mu špatně stálo a dost ho bolela hlava, ale už se trochu mohl soustředit na aktuální situaci. "Cože? Já? Lásko! Nesmíš jí věřit, ona nás chce rozeštvat!" hájila se Nola, nechápajíc změnu postoje svého skoro-manžela. "Vzpomněl jsem si víš? Vzpomněl jsem si co jsi zač a vzpomněl jsem si, že tebe si určitě nechci vzít a ani jsem nikdy nechtěl." vrčel Oliver vztekle. "Vzpomněl? To né, máš to v hlavě pomotané... pojď půjdeme domů a probereme to." naléhala Nola a Odeta za ní se skvěle bavila, protože už bylo jasné, že tohle Nola nevyhraje. "Půjdu, ale ne s tebou..." obešel ji Oliver, vzal za ruku Odetu a kráčel s ní pryč. Odetino srdce tiše jásalo a spokojený úsměv neopouštěl její tvář. "Olivere! Olivere vrať se! Jsem tvoje snoubenka, slyšíš! Tohle mi nemůžeš udělat!!" dupala Nola, byla úplně rudá vzteky a mávala hystericky rukama ve vzduchu. "Tak sleduj.." odvětil s ironickým úšklebkem Oliver a společně s Odetou opustili místnost, nastoupili do taxíku a odjeli pryč. Nola vyšla ven a s přivřenýma očima je sledovala jak odjíždějí. "Jen počkejte, tohle vám jen tak nedaruju.." vrčela si pro sebe...
Touha
Odeta vzala Olivera do San Myshuna. Měli tu nejvíc společných vzpomínek a ona mu je pomáhala srovnat v hlavě. Oliver kladl otázky a Odeta odpovídala. Myšlenky se mu začínaly v hlavě zklidňovat a vzpomínky zabydlovat. Dali si u stánků dobré jídlo, protože z celé té stresové situace s Nolou, měli žaludek jak na vodě. Pak si sedli na svou oblíbenou lavičku, na které kdysi proseděli tolik hodin a užívali si jeden druhého. "Děkuju, že jsi se tam objevila.." díval se na ni vážně Oliver a vzal ji za ruku. Místo odpovědi ho Odeta pohladila něžně po tváři a políbila. Bylo to jako ohňostroj! Od té chvíle se od sebe nemohli odtrhnout. Procházeli se po nábřeží a každých pár metrů se zastavovali kvůli polibkům. Když nikde v dohledné vzdálenosti nikdo nebyl, Oliver přitiskl Odetu ke zdi domu, který stál na nábřeží. "Jsi tak nádherná..." šeptal a opíral své čelo o její. "A tak úžasně voníš.."dodal, když ji líbal na krku. Odeta jen lapala po dechu, bylo to tak krásné, tváře jí červenaly a tělo se rozpalovalo pod jeho dotykem. "Pojeďme ke mě.." špitla mu do ucha. Oliver se kousl do rtu, usmál se a přikývl...
Nevěstina pomsta
Taxikář je vysadit na okraji kamenné cesty se slovy, že dál už nejede aby si nepoškodil auto. Odeta tušila, že se něco děje a to ještě ani neviděla svůj dům. Už z dálky byla noční obloha až příliš osvětlená na tuhle část města. Po několika minutách chůze spatřili zdroj světla. Obrovskou pochodeň. Oliver neváhal, okamžitě se otočil a běžel do nejbližšího baru zavolat hasiče. Telefon u sebe ani jeden z nich neměl. Odeta zvolna došla ke svému domu, nemohla nic dělat, jen se dívat. Dívala se jak její krásný dům hoří. Bylo jí jasné, že to nebyla nehoda, věděla přesně kdo za tím stojí. Jedna zhrzená a opuštěná nevěsta, které ráno zkazila plány. Dívala se do plamenů a cítila jak v ní roste vztek. Dýchala zhluboka a čím dál rychleji. Dlaně zatnula v pěsti. Už to nemohla déle vydržet. Křičela do plamenů jako smyslů zbavená. Potřebovala to ze sebe dostat. V dálce už slyšela zvuk sirén, požární vůz se řítil krajinou aby zachránil co se dalo. Odeta jen doufala, že Charles nebyl uvnitř. Plameny zvesela šlehaly dál a její nádherný dům se pomalu měnil v popel...
Žhářka
Byl krásný letní den a mladý detektiv šel do práce s těžkou hlavou. Musel oznámit jedněm rodičům, že jejich dcera je usvědčena ze žhářství a trestem jí bude odnětí svobody na 8-15 let, což ještě určí soud. Byl to těžký úkol a vůbec se na něj netěšil, do práce se dost loudal. Tohle na své práci neměl rád. Důkazy byly jasné, u obžalované byly nalezeny prázdné kanystry od benzínu, navíc měla čerstvěpopálenou ruku a hlavně měla jako jediná motiv. Byla opilá když ji dopadli, smála se jako šílená a bránila se zatčení. Dopadli jí hned té noci, co spáchala onen trestný čin. Poškozená osoba ji označila za jediného možného pachatele a tak tým policistů ihned vyrazil do jejího bytu. Rodiče vzal s sebou do kanceláře aby měli klid. Matka dívky se dala okamžitě do pláče, zato otec neprojevil žádnou velkou emoci, byl zamlklý a očividně zklamaný. Detektiv si prošel záznamy jejich rodiny, nikdy nebyl nikdo pokutován natož zavřen a teď tohle. Musel to být šok, to mu bylo jasné. Pro všechny zúčastněné to byl dost nepříjemný den...
Stanování
Tylera hryzalo svědomí a tak se vydal za Odetou. Sám. Našel ji s Oliverem jak staví stan vzadu na dvorku. "Můžete přeci bydlet u nás jestli chcete.." nabídl okamžitě své neteři. "Jé strejdo! Ahoj. Děkujeme, ale máme to tady kousek do práce a chceme se pustit co nejdřív do oprav, musíme vyhodit vše spálené, očistit stěny, některé dokonce strhnout... je tu toho dost, nemůžeme ztrácet čas dojížděním." usmála se na něj s povzdechem a pokrčením ramenou. Když stan dostavěli, sedli si a dali se do řeči. "Ozval se ti už Charles??" zeptala se Odeta. Vážně už o něj měla strach, hasiči říkali, že žádné tělo uvnitř domu nenašli, ale bylo divné, že se vůbec neukázal a nebral telefon. "Vůbec ne.." povzdechl si Tyler "Zklamal jsem je...nikdy jsem se neměl stát otcem, nestál jsem o to a mám tři děti... život je někdy opravdu zvrácený a zkouší nás.." filozofoval Tyler "Šetřil jsem jim peníze, každému z nich. Dostaneš Noly část na rekonstrukci toho co zničila." rozhodl. "To myslíš vážně?" koukala na něj Odeta a Tyler jen vážně přikývl. Skočila mu kolem krku "Děkuju strejdo Tyi!". V tom zahlédla u cesty podivnou bělovlasou ženu, která kráčela jejich směrem a nesla v náručí blonďatého muže...
Opilec
April k trojici přišla a upustila Charlese na zem. Ještě si nad ním na oko opucovala ruce. "Charlesi! Co se stalo kde jsi byl? Víš jaký jsme měli strach!?" vyjel na něj hned Tyler. "Já..škyt!...jsem trochu bumbal...víš.. škyt!.." motal se Charles s připitomělým výrazem. "Chlastal." shrnula to April s pobaveným výrazem "Vetřel se na upíří párty, ale nemá vůbec výdrž, moc jsi ho netrénoval Tylere.."podívala se April na Tylera "Teda fešáku, ty jsi pořád kus.." sjela ho pohledem "..na svůj věk. Pořád by jsi stál za hřích, kdyby..." pokrčila rameny April a mrkla na něj. "Strejdo kdo je ta žena?" valila oči Odeta, ale odpovědi se nedočkala, Tyler už nevnímal svět. "To je moje... škyt!.. pšítelkyně!.." zavrávoral Charles. "To zrovna.." uchechtla se April. Tyler k ní pomalu přišel "Vůbec ses nezměnila, jsi stále tak nádherná..." popadl jí do náručí. "A stále budu... " mrkla na něj koketně April. Ráda ho sváděla, ale nic víc. Byla to pro ni taková hra. Tyler nebyl jediný kdo po ní marně toužil. Odeta nevěřícně sledovala svého strýce, otočila se na Olivera, ale ten jen pokrčil rameny, vůbec netušil oč jde. Došla tedy Charlesovi pro čistou vodu "Takže Charlesi, co se vlastně stalo?" zeptala se bratránka. "Jen jí to pověz! Všechno..." zkřížila ruce na prsou April a Charles se jen přiblble hihňal...
Succuba
A tak začal Charles s Aprilinou pomocí vzpomínat a vyprávět, co se dělo předešlý večer. Po dvou litrech vody už mluvil docela slušně. "No, takže.. šel jsem do baru." začal jednoduše. "Upířího baru." dodala April. "Ano, takže, jsem tam šel.. bylo tam pár prima simí.. teda upírů. No trochu jsem pili a táák. Najednou se ale objevila ona. Bože byla tak sexy!" zasnil se Charles a Odeta by přísahala, že mu teče slina. "Říkáme jí Succuba. Je ve svádění opravdu neskutečně...zdatná." dodala April a se zamyšleným pohledem, uznale pokývala hlavou. "Šel jsem za ní, ani nevím co jsem říkal, nemohl jsem se vůbec soustředit, bušilo mi srdce, potil jsem se nervozitou a ona byla tak svůdná. Pohybovala se jako divoká kočka. Ty křivky.." zasnil se opět Charles. "K věci proboha!" kroutila očima Odeta. "Dostala ho, jako každýho chlapa kterýho si umane.." chechtala se April "Zatáhla ho do skříně, mysleli si, že je nikdo neuvidí. Hmm, neviděli jsme je, ale hluchý fakt nejsme.." teď už se smála "Když s ním skončila nechala ho tam ležet, byl úplně vyčerpaný, pro člověka je náročné být s upírem, natož s ní. Ona je vážně trochu predátor." culila se. "Teda synu.." hleděl na Charlese pyšně Tyler. "Asi jí miluju.." zamotal se Charles a spadl na zem. "Nejsi první.." kroutila hlavou April "...a určitě zdaleka ne poslední.." dodala..
Patlalové
Měsíc střídal měsíc. Rekonstrukce byla náročná a nesmírně pomalá. Spousta zdí dostala zabrat a popraskala, ale naštěstí ne natolik, aby se musely strhnout. Většina místností lehla popelem a musel se pořídit úplně nový nábytek. Odeta sháněla věci po sousedských dražbách a na blešácích, aby ušetřila co nejvíc peněz. "Proboha! Měli jste malovat zdi, ne sebe! Jeden vás tu chvilku nechá samotné..." vrtěl hlavou Oliver. Opravoval schodiště a Odeta s Charlesem měli zatím vymalovat budoucí ložnici. "Nevím jakou barvu.." rozhodila rukama Odeta. "Prosím tě domluv jí, já už na to nemám." zaúpěl otráveně Charles a otřel si barvu z nosu. "Já chci aby jsme to tu měli hezké..." zhoupla se v kolenou Odeta. "My?" vyvalil oči Oliver. "No já.. chtěla jsem se tě zeptat jestli tu nechceš se mnou zůstat.. stejně tu přespáváš skoro každý den..." řekla s pohledem upřeným na špičku své boty, kterou ryla pomyslný důlek v podlaze. "Ovšem že chci!" přikývl nadšeně Oliver, popadl svou dívku do náručí a políbil. Charles svěsil hlavu a vytratil se z místnosti. Mrzelo ho, že je sám. Upíří krásku už v baru nepotkal, ale v jeho mysli zůstala hluboce zakořeněná vzpomínka, která ho užírala touhou po ní. Odetě ihned došlo, že s ním není něco v pořádku a rozhodla se s tím něco udělat..
Šťastní
Trvalo to, ale vše do sebe začínalo najednou krásně zapadat a Odeta se ve svém domě opět začínala cítit dobře. A co víc, jelikož si tentokrát musela vše zařídit sama, bylo to pro ni o něco osobnější a měla ke všemu daleko větší vztah, než když dům dostala od rodičů. Samozřejmě byl tenkrát nádherný a zcela podle jejích představ, ale utrácet peníze rodičů je daleko jednodušší, než vynaložit vlastní úsilí, trochu potu a spoustu vlastních peněz. Nábytek nebyl tak pestrý jako ten předchozí, ale na Odetu působil usedlejším dojmem a cítila se tu opravdu příjemně. Párkrát se i přistihla, opírajíce se o zeď se zkříženýma rukama na hrudi, jak si představuje malé děti, které pobíhají po místnosti a tahají ji za zástěru, zatímco ona peče koláče. Všude voní nádherná vůně čerstvého pečiva a zní dětský smích. Pohoda a jistota, kterou našla u Olivera jí nastartovala biologické hodiny. Chtěla se teď ale soustředit na něco jiného. Chtěla pomoct Charlesovi najít lásku jakou zažívala ona. Chtěla aby byl ten smutný kluk zase usměvavý jako dřív. Chtěla aby byli všichni konečně šťastní...
Návštěva
V noci, když už Charles tvrdě spal, se u jeho postele z ničeho nic zjevila temná mlha a zformovala se do tvaru ženského těla. Byla to Succuba. Spokojeně pohlédla na spícího mladého muže a neslyšně se prošla po pokoji. Přemýšlela jak ho nejlépe vzbudit a tak se vysvlékla do svůdného spodního prádla a vlezla k němu do postele. K její povaze se to dokonale hodilo. Charles se ihned probudil. "Ty se mi zdáš..?" zahleděl se na krásnou upírku, zamilovaným pohledem, poblázněného blázna. Succuba jen spokojeně zavrtěla hlavou, kousla se do rtu a přitáhla si ho k polibku. Charles ji popadl do náručí a pevně zmáčkl. "Jsi k sežrání.." prohlížela si ho Succuba mlsným pohledem "April říkala ať tě nechám být, ale... o to víc mě zajímáš!" usmála se zlověstně "Bude zuřit.." chichotala se. "O čem to mluvíš?" nechápal Charles, ale pozornost v tu chvíli věnoval hlavně jejímu tělu. "Proměním tě... ano.. bude to legrace!" zajásala Succuba. Charles ztuhnul "Pro-proměníš?" koukal na ni teď už trochu vyděšeně. "Proměním..." zašeptala mu do ucha, pak ho políbila na krk a najednou ucítil jak její ostré zuby projíždějí jeho kůží. Byl to nepříjemný pocit, najednou se mu zamotala hlava a jeho tělo sláblo. Pak ucítil nepříjemnou železitou chuť krve v ústech, zaslechl smích překrásné upíří svůdnice a omdlel...
Těžké ráno
Když ráno Charles nepřišel k snídani, Odeta si začala dělat starosti. I přes Oliverovi prosby, ať ho nechá být, šla svého bratrance zkontrolovat. Našla ho na zemi, celého pobledlého a v bezvědomí. "Olivere! Pojď sem! Něco se mu stalo!" křičela na celý dům. Po pár fackách se Charles probral a Oliver ho opatrně posadil do křesla. "Wau...co se stalo..já.." motal se Charles a najednou ztuhl a rukou si přejel po krku "..bože můj, udělala to.." svěsil hlavu. "To jsou...kousance?" zkoumala dírky na krku Odeta "Kdo...? Ta upírka z baru!" kousla se Odeta do rtu a vyvalila oči. "Ano. Mluvila o tom, že mě promění...na upíra." položil si Charles obličej do dlaní. "To je špatné.." dumal Oliver. "Myslíš?" podíval se na něj ironicky Charles. Oliver protočil oči a povzdechl si, "Musíme zavolat té upírce co tě tenkrát přinesla, třeba bude vědět co a jak.. sami ti moc nepomůžeme, leda jako svačinky.." culil se Oliver a Charles se trochu pousmál. "Připadá ti to vtipné?" vyjela na něj Odeta. "Když budu brečet, tak mu to asi moc nepomůže." mrkl na ni Oliver. Odeta už neměla co říct, měl pravdu, šla raději zavolat strýčkovi Tylerovi. Později odpoledne se už k domu řítila pěkně naštvaná bělovláska..
Pomoc
Charles seděl v zahradě. Chtěl si užít sluneční svit, dokud to ještě šlo. Ale oči ho už lehce pálili a tak si vzal černé brýle. K obědu si dal česnečku, aby dal sbohem česneku, udělal z toho takový rituál, že Oliver musel odejít, aby se nezačal smát, dokonce i Odeta, která to brala opravdu vážně, měla na krajíčku. April ho viděla sedět na lavičce pod stromem a hned k němu zamířila. Tvářil se velmipohřebně. "Ahoj štěně.." pozdravila ho. Ty jeho velké oči jí připomínali malé vykulené štěňátko. "Čau.. přišla ses podívat na mrtvolu?" zakňučel Charles. "Připadám ti jako mrtvola?" zvedla jedno obočí April. "Tak jsem to nemyslel.." pohlédl na ni velkýma očima Charles. Vážně jako to štěně. "Moc to dramatizuješ. Pomůžu ti. Moji rodiče dali dohromady lék na vampyrismus a nechali mi recept, kdybych si to prý rozmyslela. To tak. Každopádně to ale bude chvíli trvat než všechno seženu, takže to budeš muset nějakou dobu zvládnout jako upír." mrkla na něj. "To myslíš vážně?? Budu zase normální?" otevřel pusu Charles. "Jasně, úplně nudně, normální, obyčejný člověk.." pousmála se na něj, aby mu zvedla náladu. Pak se převtělila do temné formy. "Můžu si cucnout? Zjistím za jak dlouho se přeměníš.."ukázala na Charlesovu ruku. Váhavě přikývl. April se napila jen trošku. "Hmm už se to blíží, nikam radši nechoď. Musím si něco zařídit, ale než se proměníš, budu zpět." poplácala ho po zádech a odešla. Vztek ji opět zaplavil a vydala se hledat Succubu...
Domov
Když April dorazila do Forgotten Hollow, už se stmívalo. Byla ráda, že je zase jednou doma, v poslední době se hodně toulala a tady nebyla už nějakou chvíli. Pár upířích přátel jí prozradilo, že Succubu skrývají Vatorovi. Když April došla k jejich sídlu, Caleb už na ni čekal před domem. "Vím že tu zrádkyni schováváš. Kde je? A nehraj si se mnou Calebe, učil jsi mě bojovat, víš co umím..." vrčela na něj April s vytasenými tesáky. Aprilina rodina vždy dohlížela na Forgotten Hollow, ale Vlad už byl opravdu starý a po Williamově smrti se hodně uzavřel do sebe, takže dohled nad městem připadl na April. Neuposlechnutí rozkazu o napadení Charlese byla vzpoura a April musela okamžitě jednat, aby předešla dalším rebeliím. "Zadrž, nemám s tím nic společného!" snažil se ji zklidnit Caleb "Je to jeho chyba, říkal jsem mu ať jí sem nevodí.." pokračoval Caleb, ale April jeho výmluvy neposlouchala, soustředila se, aby do sebe natáhla co nejvíc energie a mohla se tak pustit do boje v plné síle. "Vrátil se, April. Idris je zpátky.." dodal Caleb se sklopeným pohledem. April zalapala po dechu a nevěřícně hleděla na Caleba. "Taky musíš všechno vykecat bratře. Ahoj lásko.." ozvalo se od hlavních dveří..
Idris
Stál opřený o zeď se zkříženýma rukama. April na jeho pozdrav nijak nereagovala. Elegantním krokem došel k nim "Ani mě nepozdravíš?" podíval se na ni černýma očima. "Kde je Succuba?" hleděla na něj chladně April. "Schoval jsem ji tu jen proto, protože jsem věděl, že si pro ni přijdeš... je tvoje." pousmál se Idris. "Dojdu pro ni... tady začíná být horko.." zmizel rychlým upířím krokem Caleb. Mezi tyhle dva se nechtěl plést. "Zlobíš se na mě?" přiblížil se Idris k April. "Proč? Protože jsi tenkrát jen tak zmizel? Zase a bez jediného slova? To by bylo divné, být naštvaná..." dumala ironicky April. "Jsi čím dál tím krásnější. Jako růže co vykvétá, ale nikdy neuvadne..." díval se přímo na ni a přibližoval se blíž a blíž. April na něj pochybovačně hleděla, když ji najednou popadl kolem pasu. Nestihla nijak zareagovat, jen vyvalila oči a najednou visela v jeho náručí půl metru nad zemí. Políbil ji. Vášnivě. Na chvíli zapomněla na všechny svoje starosti a poddala se tomu okamžiku. Bylo to krásné a příjemné, ale už se poučila. Dvakrát mu dala šanci a dvakrát odešel. Byl prostě takový. Úžasný, ale nestálý. "Tentokrát půjdeš se mnou?" pohlédl na ni lišácky. "Ne. Nemůžu.." dívala se na něj vážně. Naklonil se k ní a něžně jí zašeptal do ucha "Můžeš cokoliv." pokoušel ji. Přerušil je příchod Caleba a naštvané Succuby. "Zrádci.." klela černovláska. April se jen pousmála, v očích se jí zlověstně zalesklo a v ústech se rozzářily bílé tesáky. Idris raději couvnul, věděl proč...
Pomsta
Bratři Vatorovi vyklidili prostor, jelikož April vypadala opravdu nebezpečně. Caleb polkl když přešla do temné formy a odhalila tak své zářivě bílé oči a čtveřici perfektně ostrých tesáků. Hned první úder byl téměř zničující, Succuba dostala pěstí pod bradu a vyletěla pěkných pár metrů do výšky. Krev jí stékala po rtu a vypadl jí jeden ze dvou hlavních tesáků, což bylo pro upíra opravdu potupné. Bratři jen polkli při pohledu na tu ránu. Boj byl krátký, Succuba neměla proti April nejmenší šanci. Schytala ještě několik dalších ran a pak padla na kolena a prosila o smilování. April však zuřila a nechtěla jí nechat vyváznout tak snadno. "Hej, hej, klid lásko už má dost!" skočil mezi ně Idris. "Nelez mezi ně ty blááázne..." houkl na něj Caleb. "Poslechni bratra.." zavrčela April a popadla Succubu pod krkem. " Už přišla o tesák, to je dost velký trest, každý upír uvidí, že se ti nemá stavět na odpor.." naléhal Idris, věděl, že by toho pak April nakonec litovala, kdyby to přehnala. "Ještě jednou! Ještě jednou, rozumíš!?! A nebude tu nikdo, kdo by ti pomohl! Opustíš ihned Forgotten Hollow a k mé rodině se už nikdy nepřiblížíš!!" křičela na ni a podtrhovala to děsivým zvířecím vrčením. Upír je zkrátka predátor, o tom není pochyb. Succuba jen kývala hlavou a když ji April pustila, okamžitě zmizela. "Díky.." zavrčela na Idrise, byla ráda že jí zastavil. Ten se jen vítězně usmál..
Další v domě
Mezitím bylo u O´Connorů taky veselo. Odetě bylo posledních pár dní zle a tak ji Oliver vyhnal k lékaři. Dozvěděla se, že je v očekávání. "Bože můj, to se teď tak nehodí!" rozčilovala se večer na gauči, ale potichu, aby ji Charles, zavřený ve svém pokoji, neslyšel. "Ale jdi, to zvládneme, hold někdy se to naplánovat nedá.." usmál se na ni Oliver a objal ji. "Nesmíš to říct Charlesovi už takhle se bojí, že nám ublíží, kdyby věděl ještě tohle, možná by i utekl aby nás ochránil....ne nic se nesmí dozvědět." naléhala Odeta na Olivera, ten přikývl. "Dítě a upír pod jednou střechou... to bude katastrofa!" pokračovala v naříkání. Další den, dělala zrovna Odeta v kuchyni snídani, když to začalo. Charlesova proměna v upíra. "Ach..ááá... Odeto, jdi pryč! Uteč!!" křičel na ni Charles v křečích. Odeta se s rozklepanými koleny šourala ke dveřím do ložnice, ale Oliver ji vzal a odvedl ven. "Co blázníš?" nechápala, chtěla se v ložnici zamknout. "Dveře vyrazí, ale na slunce nemůže. Poradila mi to April, volal jsem jí, že to začalo. Je na cestě." vysvětlil spěšně Oliver a vedl Odetu dál od domu. Slyšeli Charlesův křik ještě nějakou dobu a pak najednou, bylo ticho. Úplné ticho...
Upír Charles
" Díky bohu, už je tady.." choulila se Odeta k Oliverovi. Byla pořád rozklepaná. Věděla že se to stane, ale teď, když v sobě nosila toho malého tvorečka, se opravdu bála. "Jste v pořádku?" usmála se na ně April. Oba přikývli a prohlíželi si upíra který jí šel v patách. "Ach pardon.. tohle je Idris, nabídl se, že mi pomůže s Charlesem, začátky jsou těžké, dva ho zvládneme lépe.." mrkla na ně April. "Za jak dlouho seženeš ten lektvar?" zeptal se Oliver na přímo. "Tak do týdne.." pokrčila rameny April "Charlese na tu dobu odvedeme, můžete v klidu spát." řekla, otočila se a vydala se k domu. Idris ještě chvíli pozoroval pár a pak se vydal za ní. Vůbec nechápal proč jim April pomáhá. Jasně, rodina, ale stejně, pořád to byli jen lidé, kteří jednoho dne zemřou a v očích upíra to nebyla moc dlouhá doba. Jsou prach a v prach se obrátí. Charlese našli v ložnici Odety, bylo tu největší šero a on se krčil v rohu u zdi. Z toho roztomilého chlapce, kterým býval, zbylo jen velmi málo. Černé oči, tmavé vlasy, zašedlá kůže... temné síly z něj udělaly opravdového nočního lovce. Takového, kterého oběť neuvidí ve tmě přicházet, dokud nebude pozdě. "Ahoj Charlesi, jak se cítíš..?" zeptala se opatrně April, věděla že teď bude hodně emočně nestálý. "Konečně jsi tady!" vycenil Charles zuby "Mám hlad.." zavrčel...
Straudovo sídlo
Jakmile padla tma a spalující slunce zapadlo, odvedla dvojice Charlese daleko od lidí. Cestou vypil devět plazmových pytlíčků. Odvedli ho do Straudova panství. "April. To je milé překvapení." přišla je přivítat Blair, "Idrisi." kývla na upíra za ní, ten pozdrav oplatil též kývnutím "A ty jsi kdo?" pohlédla na neznámého upíra. "To je Charles, potřebuju aby tu chvíli zůstal... kde je děda? Musím s ním mluvit." vysvětlila spěšně April. "To asi nepůjde drahá. Vlad Hibernuje." pokrčila rameny Blair. "Zase?" zamručela April, "Fajn, pohlídáš ho teda ty. Nesmí opustit sídlo. Je to důležité Blair. Prosím." naléhala April. "Jistě pohlídám ho." kývla. April si nebyla moc jistá, ale neměla na vybranou. Blair byla dost laxní, ale nikoho lepšího po ruce neměla, chtěla sehnat přísady co nejrychleji. Odvedla Charlese do jeho pokoje "Tak, tady pár dní zůstaneš. Snaž se být v klidu, brzo bude po všem. Plazmové pytlíky jsou v ledničce, kdybys dostal zase žízeň..". Charles se prošel po pokoji a zastavil se u zrcadla na zdi. Zíral na prázdný obraz, neviděl v zrcadle ani sebe, ani April sedící na posteli. Jen prázdný pokoj. "Jako bychom neexistovali.." zašeptal pro sebe. April ho pohladila po zádech a odešla. Před branou ji Idris popadl do náručí a políbil "Konečně tě mám jen pro sebe.". April se usmála. Proměnili se v netopýry a dali se na cestu..
Jeskyně
Díky netopýří formě se Idris s April dostali do tajemné jeskyně otvory ve stropní části. "Výborně to je to místo co máma popsala v deníku. Tyhle krystaly potřebujeme. To bylo jednodušší než jsem čekala..." poznamenala příjemně překvapená a vydala se na obhlídku jeskyně. Ta byla vskutku nádherná. Barevné krystaly vyrůstající na stěnách hrály nádhernými barvami od karmínové až po nachově fialovou a vrhaly odlesky na vše kolem sebe. Idris nebyl ani tak okouzlen jeskyní, jako svou bělovlasou společnicí, která byla pro toto místo snad stvořená. Byla jako motýl na květině. Delfín skákající ve vlnách. Drak plující na mracích. Zkrátka tvor který doplňoval krásu přírody kolem sebe. Nemohl se na ni vynadívat. April si všimla jeho pohledu a znervózněla "Co je?" zeptala se nechápavým úsměvem. Idris se pousmál a přišel až k ní, "Tohle místo ti sluší.." špitnul jí do ucha. "Hmm... máme teď chvilku času na víc.." kousla se April do rtu. Idris narážku pochopil ihned, přitáhl ji k sobě, pohladil po vlasech a políbil. Byl to polibek plný touhy a chtíče. Brzy byli nazí a jejich těla se propletla v jedno. Byl pro April největší životní láskou. Přitahoval ji jako magnet. Jejich životy byli dlouhé a oba už v životě skončili i s jinými partnery. Ale tohle bylo jiné. Ano, milovala ho. Byl tajemný, okouzlující a vášnivý. Už dlouho u sebe neměla takového muže a rozhodla se, že teď si jeho přítomnost užije. Přímo tady, v téhle magické jeskyni...
Lék
Trvalo to dalších pár dní, ale April s Idrisem sehnali všechny přísady na lék pro Charlese a mohli se konečně vrátit domů. "Není na tom moc dobře. Odmítá pít takže vysychá. Má depresi. Jako upír by to nezvládl. Jednoho dne se chtěl vyplížit ven, ale zjevila se Diana a zastavila ho, díky bohu.." shrnula posledních pár dní Blair. "Diana? Tak to je jasné, že má deprese chudák...." April už na ni měla trochu averzi. Ten duch se vždycky zjevil a rozdával moudra všem kolem, byla největším prokletí tohohle domu. April nechápala, co na ní její otec kdy mohl viděl, poslouchat stále ty kecy o dobru, no hrůza. Šla se raději pustit do přípravy lektvaru. Bylo to hrozně náročné a April by nechtěla výsledný produkt konzumovat ani za nic. "Ježiši to je smrad... takže to bude určitě fungovat zlato, až do dna!" podala sklenici Charlesovi. "Tak na zdraví! Snad.." připil si s ní na oko Charles a odpornou břečku vypil. Efekt byl okamžitý. Světlo postupně vytlačilo veškerou temnotu z jeho těla a jeho srdce začalo znovu bít. Nadšeně pohlédl na April, otočil se a vyběhl ven. Z plných plic se nadechl čerstvého vzduchu, "Aaaaaach..." vrněl spokojeně, když ucítil vůni borovic. Stejně jako tomu bylo kdysi u Zoe, ani Charlesovi nezůstala původní barva vlasů. Byl to pozůstatek toho, čím se stal a toho, že temné síly obývaly jeho tělo. Ale to mu bylo jedno, byl absolutně šťastný...
Návrat domů
S prvními slunečními paprsky, se Charles vracel domů. April s Idrisem ho odvedli z Forgotten Hollow jak jen to bylo možné. Pro člověka tam nebylo bezpečno. Poděkoval jim a rozloučil se na okraji Windenburgu. Netušil kam mají namířeno a ani se neptal. Byl rád, že má od upírů pokoj, ale taky byl rád, že má v rodině tak bezva ženskou, jako je April. Odeta ho zahlédla z okna. Tmavé vlasy jí zmátly, ale jen na okamžik. Okamžitě běžela ke dveřím, zakopla o koberec a shodila květinu ze stolku na chodbě. Rozrazila dveře. "Charlesi!!" vydechla celá udýchaná. Slzy se jí nahrnuly do očí. "Odetko.." usmál se na ni dojatý Charles a otřel jí slzičku z tváře. Skočila mu kolem krku a políbila ho do vlasů "Jsem tak šťastná, že jsi v pořádku...tolik jsem se bála!" mačkala ho. "Jsem v pořádku." ujišťoval ji. "Mám novinu." odtáhla se Odeta "Budeš strejda." rozhodila ruce. "To myslíš vážně? Ježiš...to jsi čekala už když jsem se proměnil? Mohl jsem ti ublížit..." zděsil se Charles. "Nemohl. Nikdy bys mi neublížil.." usmála se Odeta a hladila si bříško. "Tak ty budeš máma... to je teda něco!" popadl ji Charles kolem ramen a druhou rukou jí uličnicky zmáčkl nos. "Hej! Pojď radši dovnitř, musíš mi všechno vyprávět.." chytla se ho Odeta kolem pasu a společně se vydali domů...
Tři
Charles měl strašný problém zapadnout zpátky do normálního života. Připadal si najednou strašně stereotypně a tak si jednoho rána řekl, že takhle to dál nejde. Sbalil si pár důležitých věcí do krosny a rozhodl se, že se vydá na cesty. "Zbláznil ses!?" vyjela na něj Odeta "Jsi doma pár dní a už jdeš zase pryč?". "Charlesi nic ve zlém, ale nikdy jsi nevytáhl paty z domu a teď chceš spát pod širákem a dělat si jídlo na ohni. To nedopadne dobře kamaráde.." snažil se mu to logikou rozmluvit Oliver. "Hele chci to alespoň zkusit, nikdy jsem nikde nebyl, neměl jsem nic svého, život mi utíká a já pořád trčím tady.." odsekl Charles. "A to je to tady tak špatné?" posmutněla Odeta. "Ale né, není, já jen... vy dva budete mít rodinu a tenhle dům je tvůj. Chci něco svého, chci taky někoho poznat, něco zažít!" vysvětloval Charles své důvody s takovým odhodláním, že to bylo až nakažlivé. "Jak myslíš Charlesi.. bránit ti nemůžu." svolila Odeta, ačkoliv to pro ni bylo těžké. "Nenech se sežrat chlape." poplácal ho po zádech Oliver a chlapsky ho objal. "Pokusím se.." uculil se Charles. "To jsou zase vtípky!" mračila se Odeta. Když Charles odcházel stáli před domem a mávali mu, dokud nezmizel za horizontem. "Tak a jsem tu zas jen my dva." povzdechla si Odeta. "Tři..." pohladil jí po bříšku Oliver...
Porod
Odeta si těhotenství užívala. Chodili s Oliverem na dlouhé procházky a vymýšleli jména pro chlapečka i holčičku. Posledních pár dní před porodem si vzal dokonce dovolenou v práci, aby mohl být stále po boku své těhulky. "Lásko, jen si dělám čaj...to zvládnu.." smála se Odeta, když jí Oliver chtěl sekundovat při přípravě horkého nápoje. "Jak chceš, ale mohl jsem ti ho udělat a ty jsi zatím mohla v klidu odpočívat.." trucoval Oliver, když byla jeho nabídka pomoci odmítnuta. "Ale já nechci pořád odpočívat. Nejsem nemocná.." vrtěla hlavou Odeta. Oliver ještě chvilku něco mručel, ale pak to vzdal. Jednou v noci to přišlo. "Drahá ty jsi se počůrala...?" zavrtěl se v posteli Oliver a osahával mokré prostěradlo. "Ne! Praskla mi voda.. je to tu.." zaúpěla Odeta. Oliver zavolala porodní asistentku, která i uprostřed noci přijela veselá a pomohla Odetě s porodem. Jako prvorodička si vedla výborně. Miminko přišlo na svět po třech hodinách. Byla to nádherná, malá holčička. "Jak se bude jmenovat?" vyzvídala asistentka. Odeta pohlédla láskyplně na miminko ve svém náručí "Mia."...
Mia
Měsíce utíkaly a poštovní schránka se plnila dopisy od Charlese, ze všech možných koutů světa. Zažil už spoustu dobrodružství a dokonce potkal nějakou dívku s exotickým jménem, které si Odeta nemohla zapamatovat a do které se naprosto zamiloval. Odeta mu to moc přála a doufala, že mu dívka nezlomí srdce. Mia už za tu dobu taky pěkně vyrostla a zvídavě zkoumala své okolí. Nenechala žádnou poličku ve svém dosahu prázdnou, prolezla všechno, skříně, odpadkové koše, toalety... nebyla vybíravá. Zdědila Oliverovi havraní vlasy a Odetiny nebesky modré oči. Prarodiče měla omotané kolem prstu a tátu ostatně taky. Byla to jeho malá princezna. Prvorozená. Měla krásný barevný pokojíček a knihovnu plnou pohádek. Odeta si všimla, že je opravdu vynalézavá, pokud šlo o něco zajímavého, většinou vymyslela způsob jak to získat. Také když jí Odeta ukazovala broučky a kytičky na zahradě, vše si pečlivě prohlížela a zkoumala. Tahle potvůrka bude pěkně chytrá, říkala si Odeta...
Dobrodružství
S Miou byl pro Odetu každý den dobrodružstvím. Byla snad každý den chytřejší, milovala logické skládačky a různé dětské hlavolamy. Jednoho dne, zatím co si Mia v patře hrála, Odeta málem opět podpálila dům, při pokusu o flambování palačinek. Jak sama řekla Oliverovi "Nějak se to baflo.. ", naštěstí už měla po ruce hasičák a pánev kvapně uhasila. I s palačinkou. Malá se v noci ráda vytrácela z pokoje. Dokázala už téměř neslyšně slézt po schodišti a otvírání dveří plyšovým opičákem s dlouhýma rukama, byla hračka. "Mio!" vyběhla pro ni okamžitě Odeta. Další den nainstalovali malý alarm k jejím dveřím, aby slyšeli, když se princezna rozhodne vydat na výlet po zámku. Mia také odmítala sedět v dětské židli, měla oblíbené křeslo na terase, kde snídala a poslouchala ptáčky a zvuk zvonkohry. Jakmile ji posadili do židličky, jídlo letělo přes celý obývák. Jednou, miskou plnou krupicové kaše, trefila tatínka přímo do obličeje. To byl řev! Když pak malá po obědě spinkala, měli s Oliverem chvilku jen pro sebe a tak si jí užívali..
Žádost
Oliver vzal jednoho teplého, letního večera Odetu na večeři. Liv se nabídla, že pohlídá Miu, aby měli chvilku čas jeden na druhého. Když odcházeli, Odeta si všimla jak dojatě se na ni Liv dívá. To bylo zvláštní. Oliver zarezervoval stůl v krásné restauraci. Odeta tu ještě nikdy nebyla, ale cítila se tu opravdu příjemně. Obsluha byla milá a jídlo výborné. Jen společník se potil a byl zvláštně zamlklý. "Copak je?" nevydržela se nezeptat, když si otíral čelo do ubrousku. "Nic, nic...to jídlo bylo pikantní.." vymlouval se Oliver. Odeta mu nevěřila. Něco se děje! Po jídle ji vzal na procházku po zahradách u Panství Von-Straschill. Bylo tam krásně, ticho a klid. "Tak co se děje?" zeptala se Odeta znovu a s úsměvem. K jejímu překvapení Oliver poklekl "Odeto, jsi láskou mého života už od dětství a byl bych moc rád, kdybys byla mou ženou, až do konce života. Chtěla by sis mě vzít?" usmál se už klidnější Oliver a otevřel krabičku s prstenem, na němž pyšně seděl překrásně broušený diamant, který se zablýskal ve svitu měsíce. "Jemináčku!" zamrkala Odeta a zírala na kámen. "To je ano?" smál se Oliver. "Ano!" vyskočila Odeta a políbila ho. Byla radostí bez sebe. "Mohli bychom tu i uspořádat svatbu, pokud se ti tu líbí." vzal ji za ruku Oliver a provedl ji. "Je to dokonalé.." zasnila se Odeta a po zbytek večer ve svém snovém světě setrvala...
Nevolnost
Příprava svatby byla v plném proudu. Šaty, místo, dekorace, pozvánky, občerstvení, hudba... bylo toho tolik co musela Odeta zařídit! Šla jí z toho hlava kolem. Jednoho rána, když zrovna přebalovala Miu, se jí z toho zápachu udělalo opravdu strašně zle. "Proboha, to je nadílka!" chytila se za pusu Odeta a začala se dávit. Mia maminku nechápavě sledovala a snažila se přijít na to co je špatně. Ta neváhala a běžela do koupelny, kde předala záchodové míse svou snídani. "Vždyť mi to nikdy nevadí...co.." přemýšlela Odeta. Dětské plínky sice nevoněly zrovna levandulí, ale bylo to normální, proč to dnes vyvolalo takovou reakci? "Že bych byla...?" začala se narovnávat a běžela listovat do kalendáře. Měla už dva týdny zpoždění periody. "Já jsem zase těhotná!" plácla se vesele do čela. S Miou se naobědvaly a pak vyrazily do lékárny pro těhotenský test. Mia procházky milovala, cestou honila motýlky a chytala berušky. Doma se pak vše jen potvrdilo. Odeta byla znovu těhotná. Svatba bude muset počkat, těhotná se tedy vdávat nebude. Už takhle to byl stres a ještě k tomu rozbouřené hormony, no ani nápad! Když Mia po procházce usnula, Odeta šla relaxovat do vířivé vany a těšila se jak tu novinu poví Oliverovi...
Rodinka
Oliver byl z příchodu nového přírůstku naprosto nadšený. Vždycky snil o velké rodině a moc se na nové miminko těšil. Mia rostla každým dnem, stejně jako Odetino bříško. Trávili volný čas společně, protože takové chvíle pro ně byli nejvzácnější. Rádi se procházeli do Windenburgu a zase zpátky. Když Mia nemohla, Oliver ji vzal na ramena a nesl ji. Ta by ale upřednostňovala spíš maminku. "Zlatíčko, maminka tě nemůže nosit, má v bříšku miminko a nesmí tahat těžké věci a ty už nejsi žádné peříčko.." vysvětloval jí klidně Oliver, když se od něj snažila dostat. "Peží!" zatleskala Mia a natahoval se dál. "Ty ďáble, nesmíš!" popadl ji pořádně Oliver a začal s ní mávat ve vzduchu. Mia se mohla potrhat smíchy "Whíííííí" pištěla na celé náměstí. "Opatrně zlato.." děsila se Odeta, jak už to mají některé maminky v povaze. "Neboooj" hulákal Oliver a předstíral že je letadlo. To Mia milovala nejvíc. "Je..koplo mě!" chytla se najednou Odeta překvapeně za bříško. Oliver Miu ihned postavil na zem a honem si šel taky sáhnout. Malá tam stála a zmateně koukala, vůbec nechápala proč jsou z bříška tak hotoví. Má ho přece každý...
Eddie
Začalo to z ničeho nic. Liv okamžitě přijela hlídat Miu a Oliver vzal Odetu do nemocnice. Michael jí nedoporučoval domácí porod, protože během těhotenství se mu některé hodnoty nezdály. Když tam přijeli už na ně čekal. "Tak co mladej, těšíš se na dalšího špunta?" poplácal Mike Olivera po zádech. "No to se ví. Doufám, že to bude chlapec, ale hlavně aby bylo zdravé samozřejmě.." dal se s ním do řeči ihned Oliver. "Jasně! Klidně si povídejte, já si zatím skočím odrodit!" kvílela vedle nich Odeta. "Ježiš promiň lásko!" přiskočil k ní okamžitě Oliver a s Mikem jí odvedli dovnitř. Musela ještě chvíli čekat na pokoji, protože porod nepokročil do té správné fáze, ale netrvalo to dlouho. "Tati nebudeš ale u porodu ty, že ne?" valila na něj oči Odeta. Představa, že by před tátou měla roztáhnout nohy se jí vážně nelíbila. "Nemusíš se bát, sehnal jsem ti výbornou doktorku, já za tebou přijdu až po tom." pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. Porod trval dlouho a oproti prvnímu dítěti, se tomuhle vůbec ven nechtělo. Ale nakonec to dobře dopadlo. O několik dní později si domů přivezli nádherného chlapečka. "Mio, tohle je tvůj malý bráška, Eddie." ukázala Odeta Mie bratříčka. Ta z toho byla pěkně naštvaná, o žádnou konkurenci nestála, vyhovovalo jí, že měla veškerou pozornost rodičů pro sebe a to teď bylo pryč..
Narozeniny
Na Miu už čekala školní brašna a první třída. Děti rostly jako z vody a nedalo se to zastavit. Odeta uspořádala pořádnou oslavu a přijeli snad všichni z rodiny, kromě Noly, která stále trčela ve vězení. Domů se kvůli tomu vrátil dokonce Charles, který se už těšil až nové přírůstky v rodině spatří na vlastní oči. Dorazila také April, ale ta spíš chtěla Charlese zkontrolovat. A taky vidět Tylera. Odeta udělala palačinky s gumovými medvídky a ledový čaj, po kterém se mohli všichni utlouci, protože bylo pěkné horko. Mia měla strašnou radost ze všech dárků, které dostala, ale ten obrovský růžový medvěd od dědečka, ten byl nejlepší. "Je tak žůžózní!! Celého bych ho uňuchňala! Děkuju dědó!" objímala láskyplně medvídka. "Co že je?" drbal se na bradě Michael. Oliver se uchechtl a naklonil se k němu "Prostě je z něj nadšená.." vysvětlil. Mike se spokojeně usmál a zazubil se na svou vnučku. Malý Eddie nezůstal pozadu, dostal také pár pěkných hraček, měl narozeniny sice až za pár dní, ale byl tak malý, že pro něj nemělo žádný význam, kdy je dostane. Mia si na brášku už docela zvykla, zjistila totiž, že mít veškerou pozornost rodičů, není vždy úplně žádoucí. Čím starší byla, tím více to oceňovala..
Příprava nevěsty
V rohu místnosti stála figurína oděná do nadýchaných, sněhově bílých šatů. Náhle dovnitř vtrhla malá černovlasá holčička "Ty ještě nejsi oblečená!?! Za chvilku musíme jet!" začala peskovat maminku. " Hele klid, je to snad můj den ne? A kdo tě vůbec učesal?" uklidňovala svou dceru Odeta. "Babička." odpověděla stručně dívka. "To je šikovná, že zkrotila ty tvoje kudrny!" chechtala se. "Tak šup, šup!" vtrhla do místnosti Liv "Ty ještě nejsi?!" zděsila se, když zahlédla svou dceru. "Já jí to říkala.." kroutila hlavou Mia. "A dost! Obě se uklidněte. Myslíte že se do těch šatů nasoukám sama nebo co?" mávala rukama na všechny strany Odeta. "No tak neremcej a sundavej ten župan." strkala do ní Liv. "No jo, no jo!" plácala do ní Odeta. Mia se mohla potrhat smíchy. A tak tam stály, ženy ze tří generací jednoho rodu. Babička, matka a dcera. Nebylo snadné nasoukat se do těch šatů, měly spousty spodniček a krajek, vázání...ale stálo to za to. Nevěsta vypadala nádherně. "No? Nechybí mi něco?" předváděla se Odeta. "Jsi nádherná miláčku.." plakala dojatě Liv. "Princezna!" zářily očka Mie. Vše bylo připravené a tak se dámy konečně vydaly na cestu..
Svatbení obřad
Na obřadu byli jen ti opravdu nejbližší a sice Odetini rodiče a Mia s malým Eddiem. Zbytek rodiny a přátel měl dorazit až na hostinu. Nevěsta si přála mít obřad soukromý. Oliverovi rodiče chtěli přijet, ale jeho otce postihla nemoc a museli zůstat doma. Všichni byli oděni do levandulově fialové a krásně ladili. Oliver měl bílou košili a vestičku, neboť mu žádné sako nesedělo a tak Odeta svolila, že může být bez něj. Park byl pro obřad dokonalý, vypadalo to tam jako v pohádce, květiny kvetly a přitahovaly spoustu pestrobarevných motýlů a včeliček. V korunách stromů zpívali ptáci a listím lehce povíval vítr. Potok zurčel, proplétal se mezi kameny a stékal do nádherně čistého jezírka plného leknínů. A mezi vší tou nádherou, se uličkou blížila překrásná, oslnivě bílá nevěsta. Vznášela se jako obláček a pomalu proplouvala po cestičkách mezi rostlinami. Když ji Oliver spatřil, zatajil se mu dech. Michael se neudržel a začal plakat, když spatřil svou malou holčičku. Liv ho dojatě hladila po zádech, ale měla také opět na krajíčku. Mia svou maminku v úžasu sledovala, připomínala jí princezny, které obdivovala v pohádkách. Eddie moc netušil o co jde, ale jakmile spatřil třpytivé bílé šaty, Mia měla co dělat aby ho udržela na místě. A tak si tam, mezi vší tou nádherou, řekli před svými nejmilovanějšími "Ano"...
Shaira
Na oslavu dorazil zbytek rodiny a několik nejbližších přátel. Charles už byl celý natěšený, až rodině představí svou novou přítelkyni, kterou potkal na svých cestách. Konečně totiž nějakou měl! A nebylo to krvežíznivé monstrum! Chodil pyšně jako páv a všem ji představoval. "Odeto! Olivere! Dovolte, tohle je Shaira, má přítelkyně." dostal se nakonec i k novomanželům. "Moc ráda tě poznávám, Charles mi toho o tobě tolik vyprávěl." pozdravila ji nadšeně Odeta. "Taky mě těší, ty jsi ta dívka, která osvobodila přízrak co strašil ve tvém domě že? To je opravdu neuvěřitelný příběh, musíš být velice statečná..." dala se s ní ihned do řeči Shaira. "Ale jdi...já? Kdepak.." mávla rukou Odeta a celá se začala červenat "Charles určitě přeháněl.". Rautové stoly už byly připravené a tak se všichni běželi najíst. Odeta se ještě chvilku rozhlížela po zahradách, nad kterými se tyčily zasněžené špičky hor. Byl to krásný pohled. Celou idylku se chystala narušila jedna osoba, která tu neměla co dělat a která se sebevědomými kroky blížila k nevěstě..
Nezvaný host
"Ahoj sestřenko..." ozvalo se za Odetou, které při zaslechnutí známého hlasu přejel mráz po zádech. Otočila se tak rychle, jak jí obrovské šaty dovolily "Nolo! Sakra, nevěděla jsem že tě už pustili. Co tu chceš?" prohlížela si jí podezíravě Odeta a zkoumala jestli nemá v rukách něco, čím by ji mohla nějak ohrozit na životě. Opravdu se toho zrzavého maniaka bála. "Chci se usmířit. Nebaví mě ty věčné spory. Odpouštím ti Odeto. Odpouštím ti, že jsi vždy měla všechno. Už mě to netrápí." usmála se na ni Nola. Odeta vyprskla smíchy "Ty mi odpouštíš?? Hahá... vzala jsi mi muže a podpálila dům, ale ty odpouštíš mě? To se povedlo..." utírala si slzu smíchu. "Nedráždi mě princezno, nabídka příměří nebude platit dlouho." zavrčela Nola. Najednou Odeta ucítila závan větru na zádech. "Nějaký problém?" zeptala se s úsměškem April, doprovázená Idrisem. Odetě se nesmírně ulevilo a nabyla znovu sebevědomí. "Ani nevím..Nolo?" zvedla obočí a pohlédla na svou sestřenku. "Prosím tě, nenechala bys je aby mi něco udělali, na to jsi moc hodná..." ušklíbla se Nola. Odeta jen pokrčila rameny, otočila se a odešla za svým manželem a dětmi. Nole spadl úsměv, když upíři přistoupili blíž. Odeta se nikdy nedozvěděla, co jí udělali, ani to možná vědět nechtěla, jediné co věděla bylo, že od té chvíle, měla od Noly už navždy klid...
Průšvih
Miu fascinoval vesmír. Její oblíbená činnost poslední dobou bylo sezení na střeše a pozorování nebeských jevů. Dostala větší pokoj po strejdovi Charlesovi a z okna tohoto pokoje se dalo na střechu bez problému dostat. Dokázala by tam prosedět hodiny. To by na to ale nesměla přijít máma. "Mio!! Snad jsem ti už říkala, že na tu střechu nesmíš! Koukej zalézt!" křičela ze zahrady Odeta. Měla už svojí dceru přečtenou. "Ajaj.." procedila Mia skrze zaťaté zuby a zapadla do svého pokoje, očekávaje smršť rodičovských nadávek a pouček. A dočkala se velmi brzy. Odeta vletěla do pokoje jako tornádo "Kolikrát!? Kolikrát ti to máš ještě říct, abys pochopila, že tam nesmíš!?" vyjela na svou malou dceru. "Ale mami, jsem opatrná.." začala se vymlouvat Mia s pohledem upřeným na své tenisky. "Co kdyby ti to uklouzlo a spadla jsi? Nenapadlo tě, jak by nám s tatínkem bylo, kdyby se ti něco stalo??" zuřila dál Odeta. Mia už nic neříkala, jen čekala, až se bouře přežene. "Zítra zůstaneš doma. Žádný Geekcon!" dala jí nakonec Odeta zaracha. "Ale mami! Prosím!" dala se do pláče Mia. "Ne, už jsem řekla." zavelela Odeta a s prásknutím dveří odešla. Hned za dveřmi, ale taky málem uronila slzu, nesnášela, když musela své děti za něco trestat, nebo na ně řvát, ale bohužel to k tomu patřilo. Mia si klekla na postel a skrze okno smutně pozorovala měsíc...
Příšerka
Pro Miu to nebyl moc dobrý den. Po tom co dostala zaracha, jí ještě v noci navštívila příšera. Nejdřív se zděsila, když zaslechla podivné šramotící zvuky pod postelí, ale potom zahlédla ta podivná chapadla a napaddlo jí, že jde možná o nějakého mimozemšťana. "Zdravím vás, nejste náhodou z vesmíru?? Jaké to tam je?" snažila se navázat kontakt s podivným stvořením. To ale v odpověď jen zvláštně zavrčelo, zachraptělo a zatřáslo chapadly. Mia se lekla, vyskočila na nohy a běžela vzbudit maminku. Ta byla celá nadšená, že musí jít uprostřed noci kropit nějaké imaginární stvoření. "Proč na to musím vůbec stříkat vodu? Navlhne ti peřina.." mručela Odeta. "To mi říkala Nora Summersová! Prý pak zmizí." vysvětlovala Mia a sledovala jak chapadla pod kapkami vody opravdu mizí. Nechápala že to máma nevidí. "Hmm, stejně to máš z toho svého věčného koukání na hvězdičky a čtení těch sci-fi knih. Už vidíš mimozemšťany i ve spaní." mručela Odeta dál. "Ale když...mě to baví." popotáhla za ní Mia. Odeta se okamžitě narovnala. Tohle přehnala. "Promiň miláčku, já vím a jsem ráda, že máš nějaké zájmy. Jsi moc chytrá holčička." objala ji. "Ale na ten Geekcon nemůžu.." pohlédla na zem Mia. "Zítra to ještě probereme." pohladila jí po vlasech Odeta, uložila do postele a zhasla...
Kámošky
Z Geekconu nakonec nic nebylo. Rodiče se shodli, že trest musí zkrátka platit. Ale když Odeta odešla na nákup, dal Oliver Mie skládačku sluneční soustavy, kterou pro ni v týdnu koupil, aby nebyla tak smutná. Ta byla úplně nadšená, skládali ji společně a dokonce i malý Eddie pomáhal. Už brzy ho čekaly narozeniny, Odeta mu už chystala menší rodinou oslavu a Mia našla ve skříni pár zabalených dárků.Trochu záviděla. Odpoledne pak vyrazila s kamarádkami ven. Jmenovaly se Nora a Sabina. Většinu odpoledne se potulovaly kolem domu a skákaly po kamenech přes řeku. To je ale brzy omrzelo a tak si vzaly skateboardy a vyrazily na projížďku až do města. Cestou málem porazily nebohou stařenku a vyrazily jednomu pánovi z ruky kafe, které si v kelímku nesl. Nora se pěkně opařila. Byla to nerozlučná trojka. Učitelky je ve škole okamžitě rozsazovaly, protože by jinak prokecaly celé hodiny. "Chtěla bych odtud vypadnout.." zasnila se Mia. "Prosím tě. Kam asi?" odfrkla si Nora. "Kamkoliv! Tady je nuda..." dodala Sabina. "Jo. Přesně. Chtěla bych cestovat." zasnila se Mia. "Na to ale musíš mít prachy." vytrhla jí ze snění zase Nora. "Taky mi musíš všechno kazit." strčila do ní Mia a obě se začaly smát. Dál se hovor stáčel kolem příšerného účesu holky jménem Sandra až k tomu krásnému klukovi z béčka...
Blonďák
O pár dní později z malého blonďátého chlapečka, vyrostl trošku větší blonďatý chlapeček. Eddie musel začít nosit brýle, stále si stěžovat, že špatně vidí a ve škole se mu hůř ostřilo na tabuli. Brýle dostal slabé, ale viděl s nimi parádně a rychle si na ně zvykl. Jak miluje Mia astronomii, on zase miluje biologii. Zvířata a hlavně rostliny, to je jeho. Pokoj má plný květináčů a stále přibývají další. Zdi ovšem zdobí plakáty superhrdinů jako u většiny chlapců jeho věku. S Miou se mají rádi, ale jak už to bývá dost často se hádají a perou kvůli malichernostem. Sdílení hraček NEEXISTUJE, Mia okamžitě vymezila jasné hranice, které odmítá překračovat. Oba jsou moc chytří a studijní typy. Odeta s Oliverem vůbec nechápou po kom to mají...
Chytračka
"Má strašně dlouhá chapadla a když si nedáš pozor, celého tě s nimi omotá, stáhne pod postel a sežere!!! A už tě nikdy nikdo nenajde!!!" děsila Mia svého mladšího brášku historkou o příšeře. "Kecáš! To sis vymyslela!" snažil se vše popřít Eddie, představa, že by po tomto vyprávění měl ještě někdy v životě jít spát, byla strašná. "Nekecám." založila si suverénně ruce na hrudníku Mia. Hrozně ráda ho strašila příběhy o ufonech a únosech, ale příšera tentokrát stačila. "Na tohle nepotřebujeme návod.." protočila oči pobaveně Mia, když odpoledne skládali skládačku, kterou jim koupil děda. "Ale jo, je to docela složitý, podívej!" zapíchl Eddie vážně prstem do knížečky v ruce. "Prosím tě. Je to raketa, každá raketa má víceméně stejnou stavbu, musí mít zážehovou část, stabilizátory..." začala mu vše popisovat Mia. Eddie ji vůbec nechápal, ta skládačka byla vážně docela těžká, ale Mia věděla přesně kam kterou kostičku umístit. Během deseti minut byla raketa kompletní. Eddie nestačil zírat. Mia jen zívla a šla trochu experimentovat do pokoje. Podařilo se jí namíchat luminiscenční kapalinu. potřela s ní jednoho plyšáka, v noci pak vypadal opravdu úžasně. Dětská laboratoř a skládačky raket jí už ale pomalu přestávaly stačit. Naštěstí puberta téměř klepala na dveře a Mia končila základní školu. Samozřejmě s vyznamenáním..
Mia teenager
Když Mia vyrostla, byla to pro Odetu noční můra. Mia byla tvrdohlavá, nechala se bez dovolení potetovat, nosila na její vkus až příliš vyzývavé oblečení a často mizela na dlouhé hodiny z domu bez vysvětlení. Oliver to bral ještě hůř. Kdyby si přivedla domů nějakého kluka, nejspíš by ho vystřelil až na měsíc. Byla to pořád jeho malá holčička a byl nesmírně pyšný na to, jak chytrá a krásná je, ale zároveň se bál, že už o ni přichází. A Mia byla opravdu krásná. Nezkrotné, ebenově černé kudrny jí povlávaly kolem nebesky modrých očí a vše podtrhovaly narůžovělé rty. Kluci u ní měli ale docela smůlu, málokterý jí intelektuálně stačil a ona se brzy začala s každým z nich nudit. Ve škole měla náskok, ale nikdo by si netroufl označit ji za šprtku, na to působila moc drsňácky a od rány. Stále se kamarádila s Norou a Sabinou, společně chodily na různé akce a když se nudily, tak i za školu. Konečně se mohla pustit do toho, o čem snila už tak dlouho. A taky pustila..
Sběratelka
Mia byla vychytralá a sečtělá. Věděla, že peníze jsou základ a tak kromě brigády chodila ještě ve volném čase hledat minerály a kovy. Zjistila, že na ostrově za Windenburgem je docela slušná šance najít něco zajímavého a tak většinou byla tam. Sem tam našla i bylinu či dvě, ty následně prodávala jedné starší paní. Když měla nakutáno, ráda ještě trochu rybařila, to jí zatím sice moc nešlo, ale bavilo jí to. Mohla u toho nerušeně přemýšlet, pozorovat plachetnice a vymýšlet nové nápady. Nebyla tu ale úplně šťastná, Windenburg byl sice krásné město, ale chybělo tu jakékoliv vědecké zázemí. Mia si přála dostat se do Lázeňské oázy kde měli pořádnou vědeckou laboratoř a paranormální aktivita tu byla vyšší než kdekoliv jinde. Četla o tom v knihovně, únosy mimozemšťanů, duchové, masožravé rostliny. Chtěla se tam dostat co nejdříve a tak se snažila sehnat co nejvíc peněz. Podala si dokonce inzerát, že tam hledá levné bydlení a právě když rybařila, jí najednou zapípal telefon. Na inzerát se někdo ozval..
Nikam!
Mia přilítla celá nadšená domu a v kuchyni hned narazila na Odetu "Mami. Mami! Mám novinu! Našla jsem si bydlení v Lázeňské Oá.." začala se svěřovat Mia, když byla náhle přerušena. "Zadrž, cože? Jaké bydlení? Ty chceš odejít??" valila na ní oči Odeta. "Ano říkala jsem ti přece, že v L.O. je víc pracovních příležitostí pro vědce, i školy jsou tam na tyto obory víc zaměřené, ty mě prostě vůbec neposloucháš." protočila oči Mia. "Je ti 16! Zapomeň, že by ses stěhovala pryč, na to máš ještě spoustu času!" vyjela na ni Odeta, rozrušená z celé téhle novinky. "Proboha proč? Nemůžete mě pořád držet doma, jsem už dospělá, umím se o sebe postarat sama." začala se vztekat Mia. "A dost už! Mazej do svého pokoje a už o tom nechci slyšet." zakončila hádku přísně Odeta. Mia rezignovala a zapadla k sobě. Večer ještě zkoumala odpověď od staré paní, která jí chtěla, poměrně levně, prodat svou ještě starší maringotku....
Odchod
Miu to opravdu štvalo, ani táta jí nepodpořil, ale podezřívala ho, že to dělá hlavně kvůli mámě. Naštvaně odešla hned ráno z domu a sešla se se svojí nejlepší kamarádkou Norou. "No chápeš to? Taková příležitost a oni mi to zatrhnou." vztekala se Mia. "Myslím že by sis to ale neměla nechat ujít." pohlédla na ni vážně Nora, když jí vyslechla. "Jak to myslíš? Jakože mám prostě odejít? Zdrhnout?" vyvalila na ni oči Mia. "Jo. Ne každýmu se naskytne taková příležitost, aby změnil svůj život, podívej se na mě, nikdy se odtud nehnu a proto... proto si myslím, že by ses té příležitosti měla chopit." usmála se na ni Nora. Mia věděla, že má nemocného tatínka o kterého musí pečovat a tak jí ani nenabízela aby šla s ní. "Asi máš pravdu. No jasně! Díky Noro, jsi fakt kámoška." objala ji Mia. "Budeš mi strašně chybět. Bez tebe tu bude nuda.." objala ji Nora. Mia si všimla, že se jí v koutku oka zaleskla slza, i když se snažila nedat nic najevo. Doma Mia dělala jakoby nic a pobalila si jen nejdůležitější věci. Oblečení si vzala jen trošku, doklady, peníze a pak pár věcí, které pro ní něco znamenaly, jako třeba fotografie. Taky napsala dopis, který nechala na posteli. Napsala tam rodičům, proč musela udělat, co udělala a že doufá, že jí to jednou odpustí. Když dům potemněl a vše utichlo, vyplížila se z pokoje a s taškou v ruce opustila svůj rodný dům. Za svitu měsíce se pak vydala vstříc novým dobrodružstvím...
